Srnec v mlze

2. září 2012 v 11:45 | Kime |  Próza, epika, lyrika...fákt epické ^-^
Tak jsem včera byla na procházce se psem. Stejně jako předevčírem, den předtím... no prostě jako každý den. Ale včera k tomu byla mlha, sychravo a... Prostě něco, co mi dalo inspiraci k téhle povídce.

Název: Srnec v mlze

Místo: kdesi v lese
Postavy: Markétka, Ťapina - uvidíte
Děj: To je spoiler.
Varování: Asi žádné. Neručím za následný strach ze srnek.
Věnování: Ace, Yuubi, Tami, Lucce a Midori, neboť je zítra zase uvidím (dobrý důvod, ne?)

Doporučuji pustit si tohle:
Jsem si sice jistá, že už to tady bylo a navíc se to k tomu nehodí tolik jako k jiným povídkám, ale nic lepšího jsem nenašla...



"Hned budu zpátky, nebojte se, maminko!" křikla holčička a uháněla po cestě od domu, který stál na samotě u lesa. Její bosé nohy dopadaly na tvrdý štěrk a v ruce jí poskakoval malovaný džbánek na houby, lesní ovoce... Zkrátka vše, co jí přijde do cesty. U nohou jí vesele poštěkával pejsek, taková ta pouliční směs všeho, co se naskytlo - malá, legrační, střapatá a pořád veselá fenečka.

Právě přestalo pršet a Markétka se rozhodla, že si ještě vyjde do lesa. Podle blížících se mraků, které se valily po obloze, to vypadalo, že léto už brzy skončí - však byl také konec srpna - a mohly by přijít noční mrazíky. Proto ještě chtěla posbírat nějaké dary lesa, které se v jejich chudé chaloupce nikdy neztratí.

Ze stromů z lesa, do kterého mířila po známé cestě, stoupala mlha a všemu dodávala mystický nádech. Markétku to ale nijak nevyvedlo z míry, protože byla ve svých jedenácti letech rozumné mladé děvčátko a tma ani bílý opar, který se rozprostíral kolem ní, ji pranic neděsily.

Došla až na pěšinu, která vedla těsně kolem lesa a z druhé strany byla ohraničena vysokou trávou a křovím. Mokrá stébla zeleně ji studila do nohou, ale ona nedbala ani na to. Věděla, že hned blízko u vstupu do lesa roste spousta jahod a už se jí začínaly sbíhat sliny.

Pozorovala zrovna svoji malou společnici Ťapinu, jak se pokouší vyhrabat myš a roztomile při tom poskakuje, když ji napadlo vzhlédnout na cestu. Leknutím sebou málem trhla, když uviděla, že tam nejsou samy. Necelé dva metry od ní, přímo uprostřed cesty, stál srnec. Hnědý, elegantní, tak jako každý, kterého zatím viděla. Jenže tenhle... neutíkal. Stál před Markétkou a upíral na ni svoje temné oči. Bez jakéhokoli pohybu, ani se nezachvěl. Nepřibližoval se k ní, ale ani neuhýbal - a to by přece plachý srnec měl.

Jenom se díval a i když na jeho pohledu nebylo nic nezvyklého a za normálních okolností by možná Markétce připadal roztomilý, tentokrát vypadal děsivě, nepřirozeně.

Podívala se na Ťapinu a uvědomila si, že tu nehraje ještě jedna věc - nic neměla její fenka radši, než nahánění zvířat z lesa. Ale toho srnce si ani nevšimla. Jako... by tam nebyl.

Nenapadlo ji moc věcí, které by mohla udělat a tak se rozhodla jít dál. Udělala k srnci pár kroků. On se na ni ještě jednou podíval, tentokrát trochu vyčítavě, a odskočil do lesa. A v trávě po něm nezůstalo ani stopy. Z křoví Markétku sledovaly dvoje srnčí oči...

Ignorovala to a s mírným mrazením pokračovala dál do lesa. Zabočila do prava a jemná luční tráva z louky se začala měnit v tu drsnou lesní a do nohou se Markétce zabodávalo jehličí. Ušla kousek cesty, když si uvědomila, že mlha je stále hustší. Ani to ji ještě neznepokojovalo - celou dobu šla po vyšlapané pěšině a pokud se jí bude držet i nadále, neztratí se. Měla pocit, že v mlze zahlédla obrys zvířete, ale nebyla si tím jistá.


Ale to už došla na místo, kde rostly jahody. Oddechla si, když viděla, že jsou pořád ještě červené a je jich víc než dost. Sáhla do keříčku, nabrala si hrst do pusy a pak začala sbírat do džbánku. Ťapina pobíhala kolem a tvářila se spokojeně. Dokonce to vypadalo, že se dnes ani nechystá utéct tak, jak to s oblibou dělávala.

Les byl nezvykle tichý, bílé cáry mlhy obalovaly stromy všude kolem. Na stéblech trávy se držela rosa a pavouk si právě tkal svůj nový domeček na borovici. Nikde se neozývali ptáci a kromě pavouka byl vidět jen slimák, který si spokojeně lezl přes muchomůrku a zanechával na ní svou slizkou cestičku.

Markétka zahlédla v houští jahodníků obzvláště velký a krásný plod, ale když pro něj sahala, zavadila o něco nezvykle tvrdého. Lekla se a ucukla, měla chuť se od toho keříku prostě otočit a dělat, že tam nic není, ale ono tam něco bylo. Zavolala na Ťapinu a objala ji kolem krku, vždycky se tak cítila bezpečněji. Pak znovu sáhla tam, kam předtím a nahmatala... opravdu na zemi něco leželo. Bylo to skoro kulaté, hladké s několika podivnými čárami. Nehýbalo se to. Vyslala krátkou modlitbu ke komukoli a chtěla to vytáhnout. Nebyla si jistá, proč je dneska tak opatrná, normálně by ji přece nějaký kamínek v jahodách nevyděsil, ani by si ho nevšímala... Ale teď jí ta věc připadala důležitá.

Sevřela ji pevně v prstech a vytáhla ven. Vzápětí ale ucukla, málem vykřikla a pustila ji na zem. Byla bílá, velká jako dvě lidské pěsti... Lebka. Dívka nedokázala poznat, jestli je lidská nebo zvířecí, ale něco na ní bylo děsivé. Přiměla se na ni pořádně podívat a uviděla, že je v ní díra. Střapatě ohraničená díra, která by tam určitě bát neměla. Vypadala jako od... rohu?

Náhle měla pocit, že za ní někdo stojí, že ji někdo pozoruje. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Buď tu nikdo nebyl, nebo... za to mohla ta mlha, která se snesla, hustá a těžká víc než kdy předtím. Podívala se na Ťapinu, ale ta se tvářila jako by nic.

Otočila se za sebe. Uviděla ho. Byl tam, celou dobu tam byl. On, ten srnec. Zase jen stál a vpíjel se do ní pohledem. Teď už ale nebyl sám. Z mlhy se za ním vynořovaly další a další srnky. Ťapina se posadila, zježila srst na zádech a tichounce zakňučela. Vypadalo to, jako by jen cítila, že tu někdo je, ale nikoho neviděla.

Neměla jsi sem chodit, zašeptalo cosi lesem...

Fenka dlouze, bolestně zavyla.



"Neměla by už být doma?" ptala se starostlivě maminka, když na kamnech ohřívala studený vývar.

"Však ona se za chvilku..." nedořekl tatínek, "slyšela jsi to?" zpozorněl náhle. Okamžitě byl na nohou a oba manželé vyhlíželi z okna.

"Jako psí nebo vlčí zavytí, viď, Jene?"

"Prosím tě, neboj, kde by se tady vzal vlk? A jediný pes v okolí je naše Ťapina..." odvětil jí muž, ale na tónu jeho hlasu bylo poznat, že má stejný špatný pocit jako ona.

"Zněl tak... smutně a vyděšeně..."

Oba se snažili z okna zahlédnout co nejvíc. Začalo se stmívat a mlha houstla. Ale i přesto měli pocit, jako by viděli, jak se nad les slétají havrani, černí poslové smrti.

Zrůdné zakrákání zaznělo do tmy jako lidský výkřik.
________________________________________________________________________________________________________________

A teď k souvislostem:
Včera jsem byla na procházce s Aerith. Šly jsme k lesu. Trochu mrholilo, bylo šest večer a kolem lesa se vznášela slušná mlha. Já jsem akorát řekla, že nikde nikdo není a tak že bych Aerith mohla pustit z vodítka. Pak mě ale napadlo, že jakmile jsem to teď zmínila, tak určitě někoho potkáme.
Zastavila mě prozřetelnost sama, neboť jsme došly za zatáčku na cestu, která je z jedné strany ohraničená lesem a z druhé vysokou trávou a křovím (za tou je potom letištní plocha a hangár, ale to je nepodstatný).
Dívala jsem se na zem, když sestra řekla něco jako "Hele, kdo tady je!". Já jsem zvedla hlavu a málem jsem vylítla metr nad zem (normálně se neleknu skoro ničeho). Ani ne dva metry od nás, přímo uprostřed cesty, stál srnec. A prostě na nás koukal. Neutíkal, nešel blíž, stál a koukal. Díval se roztomile jako normální srnec, ale moc hezky jsem se necítila. Prostě jsem z něj měla špatný pocit, ani nevím proč. Udělala jsem k němu dva kroky a on nakonec odešel. Pak jsem se podívala do křoví, tam stála srnka a taky se tak dívala. Ta pak zmizela v trávě. Pak jsem si všimla ještě jedné, která na nás taky chvilku zírala a pak utekla do lesa.
Vzhledem k tomu, že můj špatný pocit nehodlal odejít, tak jsem k tomu dodala jenom "Já tady nechci být..." a místo do lesa jsme zabočily na druhou stranu a jenom jsme ještě obešly pár stromů. Podívala jsem se do křoví - tam srnka, stojí, nehýbe se, zase kousek od nás a kouká. Šly jsme těsně kolem ní a ona pořád jenom koukala. Když jsme pak šly půl cesty tak, že jsme ji měly za zády, tak jsem si byla jistá, že se otočím a ona bude stát za mnou.
A pak jsem se večer sprchovala, vymýšlela jsem, jak napsat tuhle povídku. A najednou jsem si vzpomněla na jeden "strašidelný" příběh o prstu, co lezl z výlevky umyvadla (vany) a připadal mi vcelku nestrašidelný. A došla jsem k závěru, že už v tý sprše nebudu ani minutu a potupně jsem zdrhla. To je fakt skvělý, co se mnou udělá jedna srnka :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 2. září 2012 v 22:26 | Reagovat

jako zajímavá povídka místama mě trochu mrazilo.. takovouhle sme ještě nečetla, ale to bude asi tim jinej člověk jiný nápady.. :D

2 Midori Midori | 25. září 2012 v 21:52 | Reagovat

Tak jo... za prvý děkuju za věnování
za druhý, skvělej příběh ;)
za třetí, pokračování, pokračování :D :D ikdyž není moc na co navazovat :D to nevadí :D chci víc, víc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama