Dcera vápence - díl pátý - Odchod

11. srpna 2012 v 23:28

No, uráčila jsem se zase něco stvořit. Mimochodem, všimli jste si, že i když je téma týdne "Můj domácí mazlíček", tak na to nic nepíšu? Vidíte, jak jsem na vás hodná?
Ano, dlouho jsem tu nebyla. Ano, omlouvám se. A nebojte se, opět tady nebudu, tentokrát ale mám výmluvu, protože odjíždím na tábor na koně.Já se tam tak těším... No, to je fuk.
Každopádně přináším další díl Dcery vápence, pokud to ještě někdo čte, tentokrát s bonusem. Protože neumím malovat, hrála jsem si s oblíkačkama. A protože to šlo, stvořila jsem dva "obrázky" ze své milované dílovky - Sayuri a Kenshina.

Název: Díl pátý - Odchod

Místo: Sekkaigakure no Sato, Země Ohně
Postavy: Akiyoshi Sayuri, Kenshin
Děj: Odchod - dostatečně výmluvné, ne?
Věnování: Uděláme experiment. Věnujeme to Yaraki-senpai, protože mi nehorázně moc chybí její články. Senpaiii, posloucháš mě? Napiš něco...
A aby toho nebylo málo, tak tenhle díl věnuju také všem mým milovaným, kteří poctivě komentují moje i Taminy články. Věřte, že vaše komentáře mě vždycky potěší a na vaše blogy chodím. Jen jsem líná komentovat, moc se omlouvám (ano, už jsem to říkala... no, nevadí)




S posledním kamenem na mohyle mi vyschla i poslední slza a já jsem se s Kenshinovou pomocí zvedla na nohy. Trochu jsem se porozhlédla a neosobně jsem se vydala k vypálené vesnici, abych někde sehnala aspoň trochu zásob.

Nakonec jsem ještě jednou vlezla do našeho domu a vzala jsem si Kenshinův batoh. Možná to vypadá sobecky, ale neviděla jsem důvod, proč bych měla všechno nosit já. Navíc by mi to překáželo v tasení katany, zatímco Kenshin takové břemeno na zádech ani necítí.

V obchodě jsem se pod shozeným regálem proplazila dovnitř. Podařilo se mi najít několik neporušených balíčků instatního rámenu, což mi moc velkou radost neudělalo - jak jsem vždycky zdůrazňovala, to, že všechno sním, neznamená, že mi to i chutná. Zrovna k takovým potravinám odjakživa rámen patřil. Ale v konečném důsledku, jídlo to je.

Sebrala jsem ještě baterku, trochu nějakého pití a pár dalších užitečných věcí, než jsem prošla nejbližším oknem a dřepla si na dvůr, abych to všechno nacpala do batohu. Když mě můj vážený pes uviděl, tak se sice prvně zatvářil trochu otráveně, zvlášť když jsem mu potvrdila svůj zjevný záměr, ale pak si to všechno jenom odevzdaně nechal zapnout na břiše.

"Kenshine, nekoukej na mě takhle, prosím… Hele, myslíš, že mě by se to tahat chtělo? A tobě to v ničem nepřekáží. Jsi velký jako kůň, tak buď rád, že si na tebe nesednu sama, ano? A teď pojď, a už bez stěžování. Nebo ti už nikdy nehodím klacek." Zasmála jsem se té výhružce, ale Kenshin přestal protestoval a vyrazili jsme.

K lesu jsme se dostali později, než jsem doufala a už se blížilo poledne. Hlad jsem sice neměla, najedla jsem se pořádně, ale sluníčko začínalo pěkně připalovat.

"Víš co, hochu? Zalezeme tady do stínu a já zatím mrknu na tu katanu, jo? A neboj, ten batoh ti na tu chvilku sundám."

Zavrtěl ocasem tak bouřlivě, že málem porazil menší stromek za sebou. Rozepla jsem mu přezky mezi nohama a na břiše a musela jsem rychle ucuknout s celým batohem, když se 90 kilogramů chlupů a svalů začalo nadšeně válet po zemi. Po jehličí. Tohle mu budu vyčesávat týden, i když se pokusím to odstranit jenom tak, aby ho netlačil batoh.

S povzdechem jsem sundala katanu ze zad a dřepla jsem si zády k drsné kůře starého stromu. Vysunula jsem zbraň z pouzdra a opřela jsem ji o pařez vedle mé pravé ruky, abych ji měla na dosah. Přemýšlela jsem, co všechno se dá s pochvou udělat za současné situace.

Sluníčko hřeje a příjemně mi hladí tvář. Les voní a já… Já jsem živá.

Usnula jsem. Na chvilku jsem opravdu usnula a zdálo se mi, že mě matka má ráda a že mě s láskou hladí po vlasech. Nebylo to ani pět vteřin a probudilo mě něco mnohem reálnějšího - mokrý jazyk v obličeji.

"Když já nejsem schopná vydržet vzhůru, tak musíš ty, viď?" usmála jsem se přímo do tlamy plné obrovských bílých zubů. "Dobře, máš pravdu, už se to nestane."

Váhavě se na mě díval, jako by se nebyl jistý mým zdravím.

"Slibuju, zůstanu vzhůru. No tak, věř mi, klidně se jdi proběhnout."

Psí huba se váhavě a se zašklebením odsunula, ale projít se nešel. Lehl si poblíž mě, položil si hlavu na přední packy a radši mě hlídal. Hodí se mít společníka, který když chce, dokáže okamžitě usnout a spát celý den, ale když je potřeba, vydrží stejnou dobu stále bdělý.

Obrátila jsem svoji pozornost zpět na katanu s předsevzetím, že neusnu. Možná. Nakonec jsem došla k závěru, že se s tím pouzdrem stejně moc udělat nedá. Jednoduše jsem do něj zbraň vrátila a s potěšením, že se jedná o rituální dřevěný zdobený obal, který, pokud víte jak, se dá snadno proříznout, jsem vzala do ruky kunai. Zabodla jsem ho tam, kde jsem tušila zlomený konec katany. Asi jsem tušila dobře, neboť jsem na kov nenarazila.

Nakonec se mi povedlo všechno ořezat tak, aby to k něčemu vypadalo a možná i nějak fungovalo. O své manuální zručnosti jsem nikdy moc přesvědčena nebyla.

Odfoukla jsem jemný prášek, pozůstatek mých "úprav", sáhla k pařezu pro katanu a zasunula jsem ji do pouzdra. Hladce do něj vklouzla a se zaklapnutím přesně zapadla. Nikde nebylo vidět nic navíc ani to na první pohled nevypadalo, že něco chybí, ale zkrácením získalo pouzdro velikost vhodnou k nošení na zádech. Ne, že by předtím bylo špatné, ale vůdcové klanu Akiyoshi bývali vždy vysocí, otec měl skoro dva metry. Já jsem se svým metrem šedesát pět trochu vybočovala z řady. Připla jsem si katanu na záda.

"Tak, a teď uvidíme, jestli tohle všechno bylo k něčemu a nebo jestli jsem jenom zbytečně marnila čas." zamumlala jsem si.

"Kenshine, chceš se podívat?"¨

S otráveným výrazem jako "a teď chce zase co?" se ke mně otočil, ale moje nová zbraň ho přece jenom zaujala. Zkusmo jsem vyskočila do vzduchu a udělala několik salt. Pak jsem odskočila ke stromu, odrazila jsem se od větve, až zapraskala kůra. Přeskočila jsem na jiný strom a chvíli jsem se honila s vlastním stínem. Pak jsem za letu tasila katanu a s každým dalším skokem jsem usekla jednu větev. Nakonec jsem dopadla do pořepu a zbraň vrátila na její místo.

Zkontrolovala jsem, jestli se něco nerozbilo. Naštěstí ne. Jestli vydrží opravdovou zátěž, to jsem sice nevěděla, ale kolem nebylo moc protivníků, na kterých bych to mohla zkusit. A, popravdě, ani jsem po tom moc netoužila. Rozvážně jsem ji vrátila na záda a sáhla jsem po Kenshinově batohu. To vyvolalo další nepříliš nadšený pohled z jeho strany a otočil se ke mně zády. Možná je na něj spoleh a udělá, co po něm chci, ale pokud se mu ta činnost nelíbí, dokáže to dát najevo.

K jeho úlevě jsem ho nezavolala, aby přišel, nýbrž jsem zavazadla prohrabala a našla v nich celkem obstojnou mapu. Přemýšlela jsem, kudy bude nejlepší se vydat - zvolit cestu po souši a projít prakticky celou Zemi Ohně, než se někam dostanu a nebo dojít na pobřeží, které je mnohem blíž, a doufat, že tam zrovna bude nějaká loď, kterou si budu moct pronajmout nebo ukrást.

Nebyla jsem si jistá, která možnost je jednodušší. Na jednu stranu, cestovat pěšky je jistější. Ale také potkám mnohem víc lidí, což se, ruku na srdce, na moři nestane. Na druhou stranu, nemám tušení o dvou hlavních věcech: za prvé - jsou vůbec na pobřeží nějaké vesnice? Neměla jsem zrovna moc velkou chuť obejít většinu poloostrova abych zjistila, že stejně budu muset pěšky. Nepravděpodobné, ale možné. A za druhé - nemám nejmenší ponětí, kdo na mou vesnici zaútočil. Rozhodně bych neměla nosit žádný z odznaků své příslušnosti ke klanu Akiyoshi. Katany se ale nevzdám a nic jiného by u mě asi nenašli. Je pravda, že jsem v relativním bezpečí, pokud nemám Sekkaigan.

Nakonec jsem se, po dlouhé "konverzaci" s Kenshinem, rozhodla pro pěší cestu.

Otrávenému psíkovi jsme pak už jenom nasadila batoh a byli jsme připravení vyrazit.

Rozešla jsem se směrem, kterým jsem podle mapy tušila cestu vedoucí skrz celý poloostrov. Kenshin pobíhal kolem mě a očichával všechno kolem. Pořád byl ve střehu, takže jsem mohla nerušeně porozovat okolí. Kdyby se k nám někdo blížil, Kenshin by ho odhalil dřív, než bych to dokázala já.

Bylo odpoledne a slunce pražilo. Ptáci skoro přestali zpívat a bylo slyšet jenom cvrkot hmyzu. Les voněl a já si uvědomila, že ať jsem to v předchozích letech, v posledních několika dnech především, popírala sebevíc, tohle je můj domov. Možná jsem to tady nenáviděla, možná jsem neměla ráda lidi tady, ale to místo je domov.

Do dneška byl.



A teď obrázky:


No, asi takhle si představuju Sayuri, s tím, že teď jí chybí jeden rukáv, který jsem ještě pořád neodstranila v Gimpu.

A tohle je Kenshin jako štěňátko...

Ach jo, když slyším slovo štěňátko, tak si vždycky vzpomenu, jak se mi na výstavě několikrát pokusili psi vrčet na Aerith. Psi, 65 cm v kohoutku, na lehoučkém předváděcím vodítku. Jejich pán visí na druhém konci a drží se jako o život a kvílivým hláskem volá: "Kliiid, kliiid, *doplňte si roztomilé jméno jako třeba Pacinka*, nech ho, to je ještě miminko!" No jo, roztomilé mimi (skoro velké jako ten pes).

Ale k obrázkům: já se časem malovat naučím... A pak si možná nebudu muset pomáhat podobnými hrami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 23:44 | Reagovat

Ahoj, ak máš rada ŠATY, kamarátka rozbieha stránku na Facebooku práve o nich. Je tu - https://www.facebook.com/pages/%C5%A0aty/444457738910073 Práve začína a moc ľudí sa do toho nehrnie. Tak nás podpor a daj nám LIKE na stránku. Rada oplatím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama