Dobrá rada nad zlato... A Kime pro vás jednu má :D

16. července 2012 v 18:29 | Kime |  Jednoho krásného dne...
Lidi, dneska vám dám jednu dobrou radu. Nikdy, opakuji, nikdy, nejezděte s rodiči, dvěma sourozenci a psem moc daleko. Ne autem pro šest lidí, ne dál než 10 minut a ne be zastávky. Věřte mi, máte-li aspoň trochu podobné sourozence jako já, umřete.

Včera jsem se svou drahou fenečkou Aerith jela na výstavu do Mladé Boleslavi. Taková výprava, to by jednoho zabilo.
Už jenom to, čím to začalo. Zvoněním budíku. Co myslíte, v kolik? Napovím, že brzo. Tipujete v sedm? Ne. V šest? Ne. Ve 3.50 ráno. Ano, přesně tak.
Asi máte nějakou představu, jak jsem vypadala.



Chytře jsem si dala budík přesně na ty 3.50, abych měla čas se probrat a hezky si zanadávat (moje myšlenkové pochody: Uáááá!!! Co to zvoní? ... Budík? ... UŽ??? *šmátrá po mobilu a vypíná ho* Si ze mě...? Kerej vůl to nařídil? Asi já... A proč, kua, proč???) Ve 3.57 jsem byla z části provozuschopná a pak jsem s pomstychtivým výrazem ve tváři tři minuty počkala, abych mohla sestru vzbudit přesně ve čtyři s tím, že má jít okamžitě. Kdo je tady po ránu milý? :D Ve 4.26 se mi podařilo vyrazit ven, vyvenčila jsem své beloved zvíře a kolem půl šesté jsem byla zpátky, připravená vyrazit. Odjezd jsem stanovila na půl šestou. Rodiče říkali, že to bude brzo. Já odpověděla, že stejně jako vždycky vyjedeme o 3/4 hodiny dýl. Samozřejmě jsem měla pravdu (to víte, čtrnáct let pozorování), vyjeli jsme v 6.14. Docela jsem se bála, že bude v autě dost randál - obvykle vypadáme cca takhle:


(krom toho, že máme jenom jedno auto). Nakonec byl zezačátku celkem klid, Aerith se mi na nějaký čas zabavila žvýkací kostí. Ovšem pak... Můj milovaný bráška chce Playmobil. A naprosto ignoruje fakt, že jedeme do Mladý Boleslavi na psí výstavu, ne mu za tisícovku koupit něco takovýho:

No, dobře, s tou tisícovkou kecám - tohle je stáj, o které moji drazí sourozenci básní už rok a která stojí kolem dvou tří tisíc. Nakonec ho mamka uklidnila tím, že jak skončí vystavování, po něčem se podíváme. Kdybych věděla, kolik problémů mi to přinese, něco bych řekla, takhle jsem ale radši byla zticha. Já blb...
Do Boleslavi jsme se dostali včas, což je něco, co se naší rodině stalo naposled... sakra, proč si nepamatuju, že bych někdy někam přišla s rodiči včas? Dokonce i když jsem šla na gympl, tak jsem první školní den přišla pozdě, protože se sestra vztekala, že nechce do školy...
Krom toho, že Aerith byla docela otrávená, toho, že bratr s taťkou okamžitě někam zmizeli a že jsem byla jediná, kdo věděl kdy a kde máme být a co vůbec jde, to bylo v pohodě.
Pak jenom samotné posuzování. Byla jsem připravená na to, že budeme třetí. To není zlé, že? A jak to můžu vědět? Jednoduše. Do třídy byly přihlášené tři feny. Ale co, zkusíme to. Radost mi udělalo už to, že jedna z nich nepřijela a zbyly jsme dvě. Já a ta, co je importovaná z Německa a navíc starší, předpokládala jsem, že nemáme šanci (no co, lepší druhé místo než třetí, že. A z kolika, to se nikdo ptát nebude). Ale my to vyhrály! Jo, to jsem se cítila hodně drsně.
Pak jsem se vrátila ke své vážené rodině a radost mě rychle přešla. Paní chovatelka mi gratulovala, že je Eruška šikovná, majitelka jejího taťky ji chválila, že se umístila lépe než on. Taťka se zeptal, co za to dostaneme, mamka řekla, že ji teda možná nenechá vykastrovat a že bych ji měla naučit líp ukazovat zuby, sestra čučela do blba a bratr řekl: Fajn, konečně jste skončily. Už můžeme jít na ten Playmobil?
Kurňa, nezabili byste je? Já měla chuť je oběsit na Eruščiným vodítku. Jediným důvodem, proč jsem to neudělala bylo, že se jedná o moje nejlepší. A navíc je moc krátký.
Samozřejmě nikdo neposlouchal mě, když jsem říkala, že tam máme ještě zůstat a jakožto vítězové té skupiny se máme zúčastnit soutěže o nejlepšího psa z výstavy. Všichni poslouchali bratra, který chtěl pryč. Já chtěla dostat šanci něco vyhrát, bratr chtěl vytáhnout z rodičů bůh ví kolik peněz. Co jsme udělali? Řeklo se, že hned jedeme. *rudá mlha před očima*
Před autem se bratr začal vztekat, že chce Playmobil hned a mlátil do všeho kolem, včetně mě a Aerith. V tu chvíli bych i to vodítko obětovala.
A přesto jsme se vydali do jakéhosi obludného nákupního střediska v Praze, aby můj milovaný bráška dostal, o co si řekl.
Vzpomněla jsem si na jedno takové heslo a zachovala jsem se podle něj.


Myslím, že můj seřvák okolí, ve kterém jsem zpochybňovala duševní zdraví lidí, ochotných vydat peníze za blbosti pro navztekaného idiota (a ne, tím nemyslím svého brášku, samozřejmě), byl podle mě vcelku působivý, ale zůstal ignorován. Taťka ho ocenil tichým souhlasným potleskem (přestože právě jel po dálnici).
A teď přichází paradox dne. Vystoupili jsme u jakéhosi obrovského obchoďáku. Mamka tam šla s bratrem, zbytek zůstal na parkovišti. Po chvilce si taťka uvědomil svou chybu. Poslal mamku, která nenajde své auto na parkovišti o čtyřiceti místech, do neznámého nákupního centra, ve kterém má za 20 minut nejen najít hračkářství, ale i správný východ zpátky. I vydal se je statečně hledat. Vrazila jsem mu do ruky flašku s tím, že když náhodou místo chybějící části rodiny najde záchody, má mi natočit vodu pro Aerith. Vrátil se za pár vteřin. Záchody jsou z jedné strany vchodu, voda teče. Hračkářství z druhé strany, tak obrovské, že se nedá přehlédnout. Mamka ho nejspíš přehlédla, neb bloudí kdesi ve ztracenu. Je to normální? Po nějaké půlhodině byla sice nalezena, ale co následovalo... vylezla ven, bratr měl v ruce záchranku a mamka nějaké koně (oboje Playmobil, samozřejmě). Koně dala sestře s tím, že vzala něco i jí. Sestra se šíleně rozeřvala, že nic nechtěla. Brácha se začal vztekat, že jí nic brát nemuseli a že on taky nic nechce... Bla, bla, bla... Celá Praha už nás zná. A to to bylo v Chodově. Konečný obraz? Bratr se svíjí v sedačce a ječí. Bezdůvodně. Sestra dělá to samé, jenom známe důvod - nic nechtěla. Já ležím mrtvá na sedačce v záchvatu smíchu, za který by se nestyděli ani zločinci z Batmana. Taťka pomalu mlátí hlavou do volantu, přemýšleje nahlas, proč nás ještě nepřizabil a proč nám kdy něco koupil. Mamka se to marně snaží urovnat (jediná reakce, kterou nechápu vůbec). Aerith na mě kouká, nic nechápe taky. Moje flaška s vodou naštěstí nedělá nic.
Ač to vypadá neuvěřitelně, vrátili jsme se do Jihlavy živí. Přemýšlím, jestli nebude jednodušší umřít.


Sakra, mého výstřihu si nevšímejte... Ano, přesně s tímhle trikem (myšlena část oblečení, ne trik jako třeba trik s karatami) jsem se shýbala k Aerith. Nebojte, rozhodčí bylaženská ;) Ale já za to nemůžu, to triko je mamky, neměla jsem žádný normální...


Poučení? Lidi, nejezděte takhle nikam. A nechtějte moji rodinu. A nebo... *ďábelský nápad* zapomeňte na to, co jsem napsala: nechcete někdo sestřičku nebo bratříčka? Jsou malí a přítulní... :D

Nebojte, mám je ráda. Nebojte, tu výstavu jsem si užila. Miluju svoji fenečku a tak obecně... ale každý si někdy musí postěžovat, ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 16. července 2012 v 18:52 | Reagovat

Máš dobré sourozence, kolik jim je ? :D Můj brácha, když byl menší, taky docela vyváděl, ale řekla bych, že tvoji vypadají horší :D Ale článek mě opravdu pobavil^^

2 Kime Kime | 16. července 2012 v 19:28 | Reagovat

[1]: Díky :D Sestře je deset (sakra, skoro jedenáct... jaktože já o tom nevím?) a bráchovi šest.

3 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 16. července 2012 v 19:37 | Reagovat

aha... no a to já v sobotu jedu s mámou na Vysmátý Léto do Kadani.. uvidíme.. :D ale tak jedu bez sestry.. tak to bude snad v pohodě.. :D hele malý děti sou všechny stejný.. všechno si vydupou... i u nás to tak je..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama