Dcera vápence - díl třetí - Bitva

1. července 2012 v 13:33 | Kime |  Kimina Naruto povídka
Dneska to přesně navazuje na předchozí díl, jsem v pokušení tomu říkat 2. díl, II. číst místo 3. díl. Ale kašlu na to, jsem moc líná. Nezabijte mě za toho Kenshina. Ne moc, prosím...
Ale, dobrá zpráva, už jsem tomu vymyslela název: Dcera vápence

Název: Díl třetí - Bitva

Místo: Sekkaigakure no Sato, Země Ohně
Postavy: Akiyoshi Sayuri, Kenshin (konečně už doopravdy), Akiyoshi Kaya (Sayurina matka), Akiyoshi Katsuko (Sayurin otec)
Děj: vzpomínky na bitvu o Sekkaigakure
Opět nejsem schopná najít inteligentní obrázek.

Obrátila jsem se prudce směrem k místu, kde jsem něco zahlédla, tak prudce, až jsem z toho málem dostala závrať. Někdo nebo něco tam určitě byl, ale já jsem nic neviděla. Pak to trochu zašustilo na druhé straně, zapraskala větvička a ten stín letěl rovnou ke mně. Sehnula jsem se a sáhla po kunaii... a hned jsem trhla rukou zpátky, když jsem si uvědomila, že to není stín, ale velká černá masa chlupů. "Kenshine!" Ale to už mě můj jediný přítel, můj pejsek, kterého jsem si vychovala od štěňátka, povalil jediným skokem do mechu. Celá ta masa 90 kilového psíčka mi ležela na hrudi (nebo, lépe řečeno, se o to, pokoušel - je jednoduše moc velký na to, aby se mu to povedlo) a růžovým jazykem mi olizoval tváře. Ani žínka a mýdlo by mě neumyly líp. Obvykle bych ho za tohle okřikla, od té doby, co je na zadních nohou o pár hlav větší než já, mu skákání po lidech zakazuju, ale dneska jsem na to byla moc šťastná.

"Hochu můj, co já bych bez tebe dělala?" Moudrý pohled zelených očí mě sice dokázal utěšit, ale odpověď jsem v něm nenašla. I když teď konečně nejsem sama.

"Podíváme se třeba zpátky do vesnice, co říkáš? Stejně bychom takhle nemohli odejít, musíme si vzít oblečení, zbraně, jídlo... A chci vědět, jak přesně Sekkaigakure dopadla... Nebude ti to vadit?" už pět let mi nepřipadá divné mluvit se psem stejně, jako by to byl člověk. Nebo vlastně víc, než kdyby to byl člověk. S lidmi jsem nikdy moc nemluvila - a oni nemluvili se mnou. Kenshin se na mě podívat úplně stejně jako předtím, ale já v jeho očích viděla souhlas. Na chvilku jsem zapřemýšlela, jestli jsem se třeba nezbláznila, když nejenže předpokládám, že on rozumí mně, ale ještě si namlouvám, že rozumím já jemu, ale prozatím jsem to smetla ze stolu. Nejhůř jsem blázen. Moje vesnice je zničená, moje rodina pravděpodobně do posledního vyvražděná, nikoho už kromě Kenshina nemám, jsem na cizím území a kolem se nejspíš potuluje spousta lidí, co mě budou chtít zabít kvůli Kekkei Genkai klanu Akiyoshi, kterou mimochodem nemám. Tak proč se zabývat něčím tak nicotným, jako je šílenství?

Tak jsme bok po boku vyrazili směrem domů. Celou cestu jsem se na něj dívala, abych si ho zapamatovala. Poprvé v životě mě napadlo, že by každá vteřina strávená s ním mohla být zárověň naší poslední vteřinou. Kenshin zvedl střapatou hlavu a podíval se mi do očí takovým tím tázavým psím pohledem. Celý uhlově černý, s ušima nezbedně napolo ohnutýma, veselým pohledem a obrovskými bílými zuby, kterými dokázal stejně dobře rvát jeleny jako mi hladit po ruce. Zbytek uhlově černého těla, pokrytého kartáčovitou strstí, se k jeho hlavě hodil, což se u kříženců všeho možného zas tak často nestává. Ocasem by mi dokázal hravě podrazit nohy a já bych ani nevěděla jak, ale nedělal to. Odnaučila jsem ho to už jako malého, když mi začínalo být jasné, jak moc vyroste. A že vyrostl, pomyslela jsem si, když jsem nadzvedla loket, abych mu ho mohla ruku volně položit na záda. Opět jsem zalitovala, že se kostra ani huba psa moc nepodobá té koňské a já na něm nemůžu jezdit.

Pomalu jsme přicházeli k mýtině a já se zase místo na něj musela soustředit na nastražené pasti. A že jich tady je. Otec se asi vážně snažil. Když nic jiného, tohle je jedna z věcí, které se mu v životě opravdu povedly. Kdybych to tady neznala, se svými zkušenostmi bych do vesnice asi nikdy nedošla. Koneckonců, moje zkušenosti ale sestávají z tréninku, tréninku a pro změnu tréninku. A jedné menší bitvy, samozřejmě. Ale nikdy jsem nebyla na žádné misi, nedovolili mi to.

Za stromy vidím kouř. Už mě to ani nijak nedojímá. Mám pocit, že jsem za dnešek a včerejšek zestárla o tisíc let, že jsem dospěla a že už to nejde vrátit. Nehnul mnou ani pohled, který se mi naskytl, když jsem odhrnula poslední větve a ze svahu shlédla na místo, které jsem kdysi zvala vesnicí. Teď z ní moc nezůstalo. Všude ležely trosky, které nikoho nemohly nechat na pochybách, stejně jako nehybná těla všude kolem. Bojovalo se tu a bojovalo se tu hodně. Se zvráceným potěšením jsem si všimla, že minimálně tady venku je mnohem víc mrtvých z řad útočníků než obránců. Vzpomínky se mi začínaly vracet živě, jako by mi je někdo promítal přímo před oči.

Ráno jako každé jiné. Po snídani, při níž se na mě matka snažila trochu usmívat, zatímco otec mě jednoduše ignoroval, jsem se uklidila do svého pokoje a začetla jsem se do jakési knížky. Slibovala jsem si, že ještě půjdu trénovat, ale čtení mě tak upoutalo, že jsem si nevšimla, jak moc ten čas letí, takže když se pod mým oknem ozval nějaký řik, nijak jsem si toho nevšímala. Pravda, měla bych být opatrnější, ale ve vesnici pořád někdo křičí a já navíc byla zvyklá, že se mi sem tam někdo přišel posmívat až domů. Což bylo vždycky nejjednodušší ignorovat. Jenže dneska to tím neskončilo. Do pokoje vrazila matka, celá bledá.

"Okaasama...?" Chtěla jsem se na něco zeptat, na cokoli, ale nevyšlo ze mě nic. "Útočí na nás, Sayuri! Nevíme kdo ani proč, ale je jich hodně! Schovej se někam!" Možná jsem kunoichi, ale význam tohohle mi prostě nedocházel. Nikdy jsem ve skutečném boji nebyla. Ale to už se z kuchyně ozval otec, který si právě bral svoji katanu a volal na matku, ať se vrátí. "Kayo, nech ji! Není už žádné dítě. Sayuri, okamžitě pojď sem, vezmi si zbraně, pokud tedy s nějakými vůbec něco umíš a půjdeš bojovat stejně jako ostatní! Nejsi mimino a jednou se o sebe budeš muset starat sama. Možná budeš konečně užitečná." S tím oba vyběhli ven, asi předpokládali, že se k nim hned přidám. Měla jsem hroznou chuť se otočit a odejít, prostě utéct oknem dřív, než se ke mně někdo dostane, odejít z vesnice a už se nevracet. Ať se tady klidně povraždí, myslela jsem si naštvaně. Když otec chce, abych za něj bojovala, urážkami mi morálku vážně nezvedne.

Než jsem se stihla rozhodnout, ozvaly se výkřiky, které byly tak trochu jiné, než ty předtím. Jsou tady. Uvědomila jsem si, že tady nemůžu stát jako solný sloup a čekat, co se stane. Tak jsem prostě jenom sáhla po svém pouzdru s kunai a seskočila rovnou oknem ven, abych nemusela ztrácet čas otevírám nebo rozrážením dveří. Zavolala jsem k sobě Kenshina a poprvé v životě jsem byla opravdu šťastná za to, že přestože je to obyčejný nalezenec, pokoušela jsem se ho trénovat jako psa pro ninju a že je teď stejně rychlý jako většina shinobi. A jeho zuby rozhodně nejsou v bitvě zanedbatelné. Vytáhla jsem z pouzdra dva kunaie a s chladným kovem v každé ruce a vrčícím Kenshinem po levém boku, kde mi kryl slabší ruku, jsem se rozběhla k široké ulici, v níž probíhaly hlavní boje. Cestou jsem vytěsnila z hlavy strach a pokoušela se přemýšlet nad tím, jaké jutsu bych vlastně mohla použít. Mám dva živly - Suiton a Doton, které se měly spojit v Sekkaigan, ale neudělaly to. Suiton uprostřed vesnice prakticky použít nemůžu, voda je daleko. Otec mi bude vděčný, když to tady poničím Dotonem. Ale to je mi vcelku jedno. Stejně nejspíš skončím u taijutsu. U nás ve vesnici nikdo neumí jiné techniky než ty, které vyplývají z Kekkei Genkai a několik základních, tudíž mě neměl kdo učit. Všechno jsem se dozvěděla sama.

To už na mě letělo několik shurikenů jako uvitání. Vyskočila jsem do vzduchu, saltem jsem se jim vyhnula a dopadla jsem za nějaký štít nad domem. Byla jsem jím chráněná aspoň na několik vteřin a mohla jsem obhlédnout situaci. Kenshin se mezitím na okrajích zapojil do boje, přepadával ze zálohy ty, kdo se přiblížili k jeho úkrytu a mrštně uhýbal všem útokům. Nepřátelských shinobi bylo mnohem víc než nás. Zahlédla jsem matku, jak křičí: "Sekkaigan: Ishi no hoippu!" a v ruce se jí objevuje bič z vápence, ohebný jako kůže, ale ostrý jako katana a pokrývá vápencem každého, kdo se ho dotkne. Vteřinku fascinovaně sleduji, jak vápenec pozvolna pokrývá celého útočníka a mění ho na krápník... Otec si probojovává cestu do středu boje a katana, předávaná po generace vůdcům klanu, se blýská kolem něj a rozsévá smrt. Nestihla jsem zaznamenat o moc víc, když se na mě vrhl můj první protivník, kterého jsem viděla. Nebyl moc zkušený a pravděpodobně mě pokládal za snadnou oběť. Byla jsem přesvědčená, že má pravdu, ale jeho odhad ho zklamal. Několik kopů a úderů, krátký výkřik, krev stékající po mém kunai... a stal se prvním shinobim a vůbec prvním člověkem, kterého jsem kdy zabila. Neměla jsem čas nad tím přemýšlet a posílena úspěchem jsem seskočila přímo doprostřed ulice. Moje zbraně, ruce, které je svíraly a nohy, nesoucí mě vesnicí, žily vlastním životem. Jednala jsem instintinktivně. Nevěděla jsem, že to dokážu, ale asi ano.

Moji protivníci mě odváděli čím dál víc stranou od hlavního boje, do úzkých uliček obytných domů. S jedním z nich jsem se střetla na zahradě patřící jedné z mých tet, té, která pro mě jako jedna z mála mívala laskavá slova povzbuzení. Utíkala jsem zrovna před nějakou kunoichi, která stála na konci jedné slepé uličky a metala kolem sebe blesky Raitonu. Viděla jsem, jak dva malé kluky doslova usmažila zaživa. Nechtěla jsem být další. Na zahradu jsem přiběhla pozdě, zrovna ve chvíli, kdy jakýsi shinobi vytrhl zakrvácenou pěst obalenou plamenem z tetiných zad. Měla jsem pocit, že bych měla křičet, brečet, být zoufalá... Ale já byla jenom klidná. Věděla jsem, že za vteřinu bych mohla být mrtvá. Ale taky jsem si uvědomovala, že za vteřinu by mohl být mrtvý on a to mě uklidňovalo. Nebála jsem se, když zaútočil, vyhnula jsem se jeho kopu a když se otáčel, pokusila jsem se po něm seknout. Než stihl získat ztracenou rovnováhu, moje kunaie se mi v rukou roztančily a dorážela jsem na něj stále rychleji a snažila se být drzejší a drzejší. Už nevím přesně, co jsem křičela, ale vyřvala jsem mu do očí, jakej je hnusnej hajzl, jak ho nenávidím... A pak něco o jeho rodičích, něco, co způsobilo, že mu se mnou došla trpělivost. A já si uvědomila, že to celé hrál a že v taijutsu mě dokáže porazit jedním úderem. Zablokoval mi jednu ruku s kunaiem a jen tak beze zbraně se proti mně vrhl. Dvěma kopy mě poslal ne zem a dřív než jsem se probrala, během vteřiny dřepěl nade mnou a napřahoval mou vlastní zbraň, aby mě zabil. Byl tak těžký a silný, že jsem si nedokázala představit, že bych mu mohla vzdorovat. Málem jsem se smířila s tím, že tady teď jednoduše umřu, když se ozvalo zlověstné vrčení a za zády mého nepřítele se objevil Kenshin. Skokem ho ze mě srazil a během chvilky byl zase pryč, nějak věděl, že v přímém boji by neměl šasnci. Uměl zastrašovat posměváčky, uměl kousat a rvát kořist, uměl se rychle pohybovat a skákat... ale pořád to byl jenom pes. Proti shinobimu, ninjutsu a zbraním by nepřežil. Ale dal mi šanci. Neměla jsem ani čas šeptnout "Děkuju" a už jsem uskakovala dopadajícímu ostří. Minulo cíl, ale ne mě. Odtud ta rána na stehně. Odskočila jsem jak daleko jsem dokázala a pak jsem málem znovu upadla na opdlamující se noze. Modlila jsem se, aby vydržela ještě chvíli. Až teď jsem si všimla několika dalších škrábanců a modřin. Byla bych si je ráda ošetřila, ale na to nebyl čas.

"Katon: Goukakyouu no Jutsu!" vykřikl a vyfoukl... prostě plamen. O tomhle ninjutsu jsem už slyšela, ale nikdy jsem ho neviděla naživo. Vlastně jsem nikdy neviděla bojovat žádného uživatele Katonu. Znala jsem jen Sekkaigan a svůj Doton a Suiton. Několik lidi z vesnice ještě používalo Fuuton... Nevěřila jsem, že koule ohně může být tak obrovksá. Spíš instinktivně než po nějaké úvaze jsem mu odpověděla.

"Suiton: Suihachi!" používala jsem tuhle techniku v zeslabené verzi, když jsem si v letních vedrech hrála s Kenshinem, ale když jsem teď použila víc chakry, fungovala. Nevím jak, ale nejenže se mi podařilo vodou, která mi v silném proudu tryskala z dlaně, zastavit jeho oheň, ale i jsem ho plnou silou zasáhla do obličeje. V boji na dálku zjevně tak dobrý nebyl. Poznamenala jsem v duchu něco kousavého o tom, že by měl trénovat oboje, ale ani na vteřinu jsem nezpomalila, zdravou nohou jsem se silně odrazila a zanechávaje za sebou rudé kapky krve jsem se prohnala kolem padajícího ninji. Za letu jsem vyhodila několik jehlic a všechny našly cíl přesně tam, kam jsem mířila. Prolétly přes krční tepnu. Několik se do ní zabodlo, ale zbytek ji jen rozerval na cáry.

Nechala jsem ho tam ležet a skákala ze střechy na střechu ke středu vesnice, když jsem si uvědomila, že je něco špatně. Bylo ticho. Úplné mrtvé ticho. Nezaznívaly už ani výkřiky, ani se neotřásala země silou některých destruktivnějších technik. Hluk od zbraní zmizel. Nevěděla jsem, čí vítězství to znamená, ale usídlil se ve mně pocit, že musím pryč a to rychle. Bylo to tak nejbezpečnější. Skákala jsem pryč, pak jsem běžela, vyčerpávala jsem svou nohu až do krajnosti, potom jsem šla a nakonec jsem se už jenom plazila, než jsem omdlela kdesi v lese, se zvětšující se kaluží krve pod sebou...

Teď bylo všude ticho. Bez jakéhokoli spěchu jsem kývla na Kenshina a začali jsme šplhat dolů...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 2. července 2012 v 9:53 | Reagovat

zase úchvatně dlouhej díl.. :) za to tě obdivuju..
a proč já sem si myslela že Kenshin je nějakej kluk? :D

2 Kime Kime | Web | 2. července 2012 v 11:48 | Reagovat

[1]: Děkujů *červená se* No, úmysl... Prostě jsem prvně nechala lidi myslet, že jsem schopna napsat něco, kde není pes ani kůň... A pak jsem je zklamala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama