Hou, nevinné štěňátko... Jo, to určitě

16. ledna 2012 v 11:03 | Kime |  Téma týdne
Jak začít? Asi takhle:
Válím se po zemi, na břiše mi leží Aerith a líže mi krk... ano, pochopili jste to správně. Mám psa. A nebo vlastně fenku, abych jí nekřivdila. A ne až teď, ale od pátku 13. Jak epické, což? (no dobře, já už to slovo vážně používat nebudu)
Je to malé, nevinné štěňátko... Ale co dokáže... :D
No, a teď se podívejme, jak se ke mně dostala... (a co už stihla provést)

Tak. Jesli jsme si pro ni v pátek. Třináctého. Skvělé, což? Nevadí... Na 9.40 jsem byla objednaná k zubařce. O půl mě měl vyzvednout táta. Bylo čtyřicet a on nikde. Volám mu. Prý na mě zapomněl. Milé. Odešla jsem ze školy sama. Ještě lepší, že. K zubařce jsem došla v 9.50. Vzala mě v 10.20 a seřvala mě, že jdu pozdě. Odpověděla jsem jí, že jsme psali písemku a tudíž mě učitelka nepustila. Seřvala mě, že jsem jí nedala vědět, že budu psát a přijdu pozdě. Co nejdiplomatičtěji jsem jí odpověděla, že jsem chyběla a o písemce jsem nevěděla (zase jsem kecala). Ona na to, k čemu mám mobil. To už jsem byla potichu (dílem za to asi mohla její ruka, kterou mi i s takovým tím zrcátkem narvala skoro až do krku). Měla jsem chuť jí odseknout, že vážně nemám o přestávkách nic jiného na práci, než volat doktorce. Slouží mi ke cti, že jsem to neudělala. Pak mě ještě seřvala, že nevím, kdy jsem objednaná na zubní jinam, ale jinak to bylo celkem v pohodě.
No, pak jsem přetrpěla ještě informatiku (i když ne, to přetrpěla se tam nehodí, informatiku mám ráda) a chemii (tu mám taky ráda, ale celou hodinu jsem se děsila, že mám nerozhodnou známku a vyzkouší mě. Bohudíky mě nevyzkoušela ani za nic nezabila. Uf, to byla jednička na vysvědčení skoro zadarmo. (nepočítám-li těch deset tabulek, které jsem si musela koupit, neb jsem všechny postrácela - to spolklo část mých peněz)
No, poslední hodina, máma mě měla vyzvednout v jednu, abychom ve dvě byli "na místě určení". Je přestávka. Docela mě zajímá, jak to bude. Nevolala jsem tátovi, protože ten do telefonu ňuhňá a hovor ukončí, jen co řekne, co chce. Co chcete říct vy ho obvykle nezajímá. Tudíž volám mámě. Kdo to vezme? Táta. Co jsem se dozvěděla? Nic. Učitelka přišla o 10 minut později, začala hodina a mamka volá. Skvělý. Vypnula jsem jí to a řekla učitelce, že pro mě přišla máma a jestli si můžu zavolat. Tudíž vylezu ze třídy a volám. Mamka mi udýchaně sděluje, že je u "toho koně". To jest na druhé straně školy. Odpověděla jsem jí, ať tam počká, že ji najdu. Nakonec jsem ji naštěstí našla. Dobrý, učitelka mě pustila. Bylo 13.05. Pokud jsme to chtěli stihnout, měli jsme před pěti minutami jet. Jo, jasně to není až takový skluz (u nás doma se obvykle vyjíždí v tu dobu, kdy už máme někde být), ale my ještě šli do zverimexu, kvůli vodítku, které minulý týden neměli a objednávalo se. Neměli ho ani tenhle týden. Pohádala jsem se s mámou. To nám to hezky pokračuje...
Ve 13.20 jsme vyjeli. Jo, sugoi. Všichni nasupení, uražení a tak, ale jeli jsme. Ve chvíli, kdy začal úsek silnice, kde se zkrátka nedá předjíždět, zvlášť ne větší auta před nás najel kamion. A to pořádný. Ovšem jeho rychlost se blížila nule. Ještě lepší. No, nakonec jsme tam ve 14.30 (tj. o 30 minut dýl) byli. To už byla (na 10 minut) pohoda. Aerithina (nebo jak se to píše) máma - Eramie - nás nadšeně přivítala a bylo jí vcelku jedno, jestli jí chceme odvézt dcerku - prostě se nasockovala mezi nás, aby dosáhla na všechny, tj. byla drbaná z co nejvíce stran. Pak nám byla donesena Aerith (vytržena z kruhu dospělé hovawartky, tří buldočků a 6 sourozenců), vytřeštila na nás oči a zdrhla. Ani se jí nedivím. Rozběhla se rovnou k lahvi s vodkou (nebo něčím takovým), která byla (z důvodu nízké okolní teploty) přechovávána vedle pelechu psů. Bylo nám řečeno, že je s lahví velká kamarádka a že z ní nejspíš vyroste alkoholička. Už se bojíte?
Mírně vzpouzející se štěně jsme nakonec dovlekli do auta, kde teprve začalo rodeo. Nejprve mezi lidmi, neboť jsem měla slíbeno, že ji budu mít na klíně já a zase si ji vzala maminka (měla jsem slíbenou už Kiru, ale o tom se možná zmíním na konci). Pak nám nešlo nastartovat auto. Jo. Nevadí. No, nakonec se to povedlo, ale to teprve začala ta správná sranda. Z Aerith bude operní pěvkyně. Vážně. Nežertuju. Má tak krásný, vysoká hlásek... Ale po 20 minutách vytrvalého, nekonečného a ničím nepřerušovaného vytí, kňučení a štěkání vám to trochu leze na nervy. I mámě, která mi ji v nejbližší zatáčce ochotně přenechala. Jak milé. Po čtyřiceti minutách se nakonec trochu uklidnila (čti: došel jí hlas a rozhodla se šetřit síly na pořádný comeback). No, a doma už to vypadalo tak, že jsme ji strčili do připraveného pelíšku, dali jí věci na hraní, pak se s ní šlo ven, celou dobu jsme byli s ní aby nekňučela a zvykla si na nás. Byli jsme doma 2 minuty. Uspala jsem ji. Sestra se urazila, vydupala s řevem schody. Uspala jsem Aerith znova a šla jsem si vyčistit škrábance od těch malinkých zoubků. 5 minut, urazil se bratr. Po čtvrtém uražení se během deseti minut jsem měla chuť je uškrtit. Na místě. A namlít je do krmení. To, co mě zastavilo bylo, že Aerith jakožto štěně velkého plemene by minimálně do jednoho roku měla dostávat jenom granule, aby měla zdravé kosti. No, a přece jí neublížím, ne? Chjo.
Každopádně jsme to (tj. já a Aerith) nějak přetrpěli. A pak přišla noc (Tiiichá noooc, svaaatá noooc...). Samozřejmě, že jsem spala s ní. Abyste pochopili: má pelíšek v předsíni. Dal se tam koberec a je to celkem útulný. Má to jenom jednu vadu. Protože se můj brácha pořád věší na domovní dveře (pokud to počítám dhoromady se ségrou, dveře odolávají už 9 let), jsou poněkud... eh... no zkrátka a dobře, mezi nimi a zdí je centimetr mezera. Jo, táhne tam. A to dost. Tudíž jsem byla donucena si lehnout jenom do chodby. Ovšem na tu zimu měla Eruška stejný názor, jako mamka... Vlezla si ke mně a omítla jít do zádveří. Tudíž jsme jí pelech dali do chodby. A pak mě čekala krásná noc. Šla jsem spát v 19.00, be 20.00, ve 20.30, ve 22.10, 23.15, 00.06, 2.46, 3.10, 4.00, 4.50 a pak jsem se už ani spát nesnažila... Můj miláček si totiž vybudoval následující postup: vzbudím se, naléhavě škrábu na pelech, dokud se nevzbudí panička (nebo sestřička, případně ta velká tyranka, co já vím, co si o mně myslí?). Pak se nechala vyndat z pelechu (snažila se mi tvrdit, že umí vlézt dovnitř, ale že ven jí to nejde) a pověsila se mi do vlasů. Následoval souboj o moje vlasy, její noviny, naše místo na spaní... Až jsem ji nakonec uložila a po čase to začalo znova... Akorát asi od tří ráno došla k závěru, že z pelíšku sama vylézt umí, a tudíž už mě budila rovnou kousáním do uší a taháním za vlasy.
Odpoledne jsme s ní šli ven. Vyšli jsme na kopec. Začala kvílet. Chvíli jsme ji nesla. Třásla se zimou. Pustila jsem ji na zem. Dva kroky se tvářila radostně, pak zarostla do země, zděšeně kvílela a třásla se ještě víc. Potupně jsme ji domů dovlekli v náručí, přičemž jsem si rozmlátila koleno, neb jsme šli po poli, já blbě šlápla, a naučená z nošení sourozenců, jsem tvrdě dopadla na kolena a padla na záda do sněhu a jako první jsem kontrolovala, jestli se Erušce něco nestalo. Ani si toho, že jsem spadla nevšimla, moje kalhoty, punčochy a kolena jo. Kalhoty komplet hnědý (základní barva: světle modrá), punčochy na pravým koleni červený a sama kolena (příp. kolena-sama)... škoda mluvit. Představila jsem ji Coře (fenka něm. ovčáka od sousedů, s Kirou byly kamarádky). Málem ji sežrala (a to byla za plotem). Mimochodem, věděli jste, že pes, v kohoutku 60 cm, přeskočí plot vysoký 150 cm? Jestli ne, tak teď už to víte.
V noci ze soboty na neděli jsem vzdala jakékoli snahy o udržení drahé fenečky v pelíšku. Prostě se mnou dala v rozkládací sedačce. A teď další "šokující odhalení": Věděli jste, že asi 55 dnů staré štěně, váha 6,5 kg, výška v kohoutku možná 25-30 cm, zabere takovou část postele, kam vám se vejde hlava, ramena a půl trupu?
Spala celkem v klidu, moc se nebudila, na záchod ani nepotřebovala, ale... měla škytavku. Vždycky v době. kdy jsem měla její drápky v obličeji. Pořád přemýšlím, které ze svých ninja schopností mám děkovat za to, že mám ještě obě oči. (Odpověď: haha, asi žádné, moje ninja schopnosti - moje jakékoli schopnosti- jsou na bodu mrazu, není tudíž čemu vděčit))
No, tak jo, jinak pohoda. Akorát dneska místo na noviny udělala hromádku do obýváku. Mamka ji viděla, jak začíná. Co udělala? Chytla ji a pokusila se ji odtáhnout do předsíně na noviny. Před kuchyň a chodbu. Takže ve výsledku nemáme jednu hromádku v pokoji, ale bylo to roztahané bytě, jak to upouštěla cestou. Skvělé, že? A kdo to uklízel? Já.
No, to byla ta nechutná vsuvka, omlouvám se, někomu jsem to říct/napsat musela... Táta by to sice pochopil a narozdíl od mámy by neseřval mě, ale ráno už tady nebyl a večer to přece nebudu vytahovat, ne? Jinak se mi to zvíře podařilo uklidnit, leží mi pod stolem a chrní (ne, vůbec jsem si nepomohla tím, že se bojí nabíječky od mého notebooku). No dobře, vážně jsem si tou nabíječkou nepomohla, Jenom jsem ji s ní seznámila, aby se přestala bát. Uspala jsem ji tak, že jsem ji strčila pod stůl, sedla jsem si k počítači a chvíli ji ignorovala. Sama se mi za dvě minuty rozložila na nohy a usnula. No, už nespí, právě mi žere botu. Konec výpravné části.
Přichází...Vysvětlivky:
Aerith=moje nová fenečka. Celé jméno je Auris z Podhořansých kopců (ano, chtěli jsme jméno Aerith, ale chovatelka chtěla, aby se štěňátka jmenovala podle aut, tj: Auris, Atego, Allante, Arosa, Antara, Amarok, Arnage a Allante). Její barva je fialová (obojek, vodítko...). Jinak je černá se znaky (které by tam měly být a polovina není vidět, např. ty na hrudi). Ten obrázek na začátku je ona.
Ano, jmenuje se podle Aerith Gainsborough.
Jak se mi to doma vůbec povedlo prosadit??
Eramie=celým jménem Eramie Gasko Prim je Aerithina mamka. Ta je celočerná.
Hovawart=plemeno, ke kterému patří Aerith. Jsou ho tři barevné varianty (což vysvětluje, proč má Aerith ještě zlaté znaky a Eramie ne). Ty varianty jsou:
Celočerná (nahoře vidíte Eramie)
Černá se znaky, jinak Black and tan (na obrázku Akim Lucky Ijsbeer, Aerithin táta)
A plavá, a ne, není to zlatý retrívr, kure (na pbrázku Day Star z Brzáneckých vinohradů - druhá fenka hovawarta, kterou Aerith znala, nějaké slovo o ní asi v článeku padlo *líná to po sobě číst*)
(to v pozadí je jeden z těch fr. buldočků - Cassanova Belada Prim - a pak ještě hlava Eramie)
Kira=moje první fenka. Taky hovawart, možná čistokrevná, možná ne. Průkaz původu rozhodně neměla. (Její mamka pocházela od stejné chovatelky jako Aerith. Phoebe (Kiřina maminka) zemřela ve čtyřech letech na přetočení žaludku.) Kirinka byla jeden z nejmilejších pejsků, jakého jsem v životě poznala. Bohužel neměla šanci mi to dlouho dokazovat, 22.8. 2011, den potom, co jsem se vrátila z koňského tábora (PlCh apod., možná víte) mě navždy opustila. Byly jí 4 roky, 2 měsíce a 18 dní. Prudká bakteriální infekce. 2 dny, a nic. Ani antibiotika (k veterináři jsem s ní jela hned, jak jsem zjistila, že je jí špatně) už ji nezachránila. Zkurvenej svět. Jo.
Každopádně, ptáte-li se, odkud jméno Kira, zklamu vás. V době, kdy to jméno dostala jsem o žádném Zápisníku smrti neměla ponětí.
Light Yagami (či jak se to píše), Kira, Death Note. Bohužel, ten, podle koho to jméno bylo, je o poznání nudnější. Kira k nám přišla v době, kdy celá rodina ujížděla na Star treku (narozdíl od rodičů a sourozenců jsem teď dala přednost anime).
Toto je major Kira Nerys: (jak nudné...)
No, radši vás nebudu nudit svým výkladem, jenom jsem chtěla, aby se ten článek dal pochopit. Mějte se fanfárově :D
A omlouvám se za tu nefunkční část uprostřed, pokoušela jsem se ji opravit, ale nejde to. Prostě si to budete muset staromódně přejet myší, no. Gomenasai...
Jo, ještě: všechny fotky psů pochází ze stránek zpodkopcu.webnode.cz a fotila je chovatelka, od které pochází Aerith (jenom abych dostála formalitám...). Což mi připomíná, že z vrhu je pořád volná černoznakatá fenečka a černoznakatý a palvý pejsek. Má někdo zájem? Ne, kecám, to neměla být reklama, nebo tak.
A na závěr, zopakuji to, co píšu pod všemi články na téma týdne:

Upozornění: Reklamy prosím do komentářů nepište... Zamyslete se nad tím, že když tu na ně nemáme rubriku, možná je tady vůbec nechceme. Děkuji ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kime Kime | Web | 16. ledna 2012 v 11:18 | Reagovat

[Smazaný komentář] Eh, co že jsem psala o reklamách?! Kurde, lidi, chovejte se trochu slušně! Kdybys ten článek četla, alepsoň zběžně prolítla... Hele, ale aspoň vím, na čí blog rozhodně chodit nebudu, neb tomu dotyčnému jde jen o vlastní zviditelnění, že. :-!

2 elsabeth elsabeth | Web | 16. ledna 2012 v 11:18 | Reagovat

[Smazaný komentář] OMG, už zas, jo?

3 Kime Kime | Web | 16. ledna 2012 v 11:20 | Reagovat

[2]: Takže taky známá firma?

4 Manon Manon | Web | 16. ledna 2012 v 11:46 | Reagovat

[Smazaný komentář] Jdi s tím,už do háje!

5 Yokoo-chan Yokoo-chan | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 11:47 | Reagovat

krásný článek :33 ta major Kira :'DDD a tvoje štěňátko je naprosto KAWAIIII !! ^O^ >w<

a [Smazaný komentář] by se nad sebou mohla konečně zamyslet ... taky mi furt leze na blog a hází tam reklamu na web ... no nic - blokla jsem ji :DD aspoň už nebude otravovat ^^

6 Kime Kime | Web | 16. ledna 2012 v 12:19 | Reagovat

[Smazaný komentář] No jo, mimozemšťani, to víš :D Díky

A jo, bloknout, to mě nenapadlo... Jde se na věc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama