Nejoblíbenější postava? Už dávno ne!

22. listopadu 2011 v 19:06 | Kime |  Téma týdne
Hmmm... Nejoblíbenější knižní postava? Těžká to otázka...


Jo, svým způsobem jsem cvok. Záleží na tom, čí pohled bychom brali v potaz. První písmenka jsem znala, jen co jsem uměla mluvit. Pár lehkých vět jsem přehrkala ve čtyrech letech. V pěti už jsem hltala jednu dětskou knížku za druhou - třeba Helenka a princezna, O makové panence a motýlu Emanuelovi, Pohádky z mechu a kapradí... Všichni asi máte představu, co mám na mysli. A v šesti přišly "opravdové" knížky. Třeba takový Vinnetou byl můj nejoblíbenější hrdina. Po nějakou dobu.
A pak přišla další etapa. Celá moje rodina je naprosto zblázněná do seriálu (jak knižní, tak televizní podoba) Star Trek. Pro ty zasvěcenější dopíšu, že nejen klasická série, ale i všechny ostatní. Já osobně mám asi nejradši Voyager a pak řadu s Enterprise (myslím Enterprise NX-01 s kap. Archerem). Pamatuju si, že jsem o tom už dost věděla jako hodně malá, ale celá ta mánie, co intenzivně trvala od prázdnin mezi 1. a 2. třídou do sedmičky (a co se teď změnila spíše v příjemné posezení nad uvolňující knížkou, kde se "jenom" střílí a ti hodní to vždycky přežijou) začala takhle:
Jednou v létě, je ráno a táta odchází do práce...
: Tati, já už nemám co číst...
Tatínek: A to už jsi všechno přečetla?
: (výmluvně ukazuje knížku Medvědí syn, kterou ráno přečetla celkem asi podesáté) Hm, právě, že jo...
Tatínek: Tak zkus tohle...
A podal mi malou, nenápadnou fialovou knížku, která změnila moje myšlení i chování na dalších 7 let...


A to byla na řadě spousta hrdinů... Statečný kapitán Picard, skvělá dr. Crusherová... A konečně Spock se svou schopností neukazovat za žádných okolností emoce. Jak já mu ji záviděla. Byl můj hrdina. Když umřel děda, nepřála jsem si nic jiného než se být taky taková. Chladná, bez emocí. Nikdy se nesmát a nikdy nebrečet. Bylo to tak přitažlivé...
A pár let se mi to opravdu dařilo. Od dědovi smti jsem už nebrečela. Nikdy. A taky jsem se nesmála. Jo, možná jednou za čas. Ale nic víc. A myslela jsem si, že jsem šťastná.
A pak přišel gympl. Chtěla jsem začít znova, s novou třídou, kde mě nikdo nezná. Jo, možná s emocemi, ale radši spíš bez nich. Jeden rok v pohodě. No, a pak nastal ten zlom. Tábor o prázdninách ze sekundy na tercii, na kterém jsem poznala Yaraki-senpai. Slyšela úžasné příběhy z Naruta. A když jsem je poslouchala, měla jsem zase chuť se smát. Poprvé za pět let jsem zase vydechla a začala se chovat jak takž jako člověk.
Oups, to jsem trochu odbočila *opět se utápí v melancholii ze sobě známých důvodů*
No, každopádně, netrvalo to moc dlouho a změnila jsem se. Anime mě změnilo. A s tím se objevila i manga. A čím dál víc jsem si uvědomovala, že mi v knize nezáleží na příběhu. Samozřejmě, jsou vždycky postavy, které mám ráda a nemám ráda. Mohla bych to tak porovnat i mezi všemi knížkami, které jsem četla. A že jich nebylo málo. Zrovna teď mi na stole leží Ačin Hraničářův učeň (to zní blbě, co?), minulý týden jsem četla knížku Muži, kteří nenávidí ženy (a ta byla od Tami, nepřijde vám, že nečtu nic vlastního? asi proto, že doma mám vážně jenom Star trek)... Dřív jsem přečetla tak 10 knížek za týden, Teď na to sice nemám čas, ale stejně. Ale jde hlavně o příběh. Ne o to, jestli vyhraje dobro nad zlem, ale co si z toho vezmu. Jestli hezký zážitek, nějaké poučení... a nebo radu do budoucna: Tohle už nikdy nečti! ;)
Takže závěr? Oblíbená postava? Ne. Jenom postavy, děje a poučení. Jo, přesně tak to je.

P.S.: Gomen, ten článek fakt za moc nestojí, co? Chtěla jsem napsat něco úplně jiného, ale jak furt myslím na ta štěňata a na Kiru a tak, prostě nejsem schopná napsat nic milýho a vtipnýho, pokud se to jenom trošku týká mého života a mé osobnosti. Takže pokud jste čekali něco podobně "velkolepého" jako byl yaoi v Jen počkej, zajíci, omlouvám se, že jsem vás zklamala ;)

Special omluva pro Aku, Tami a všechny, co mě znají ze třídy: Jo, já vím, jsem s těmi psi otravná, ale prostě si nemůžu pomoct. Fakt se kvůli tomu pořád klepu děsem a... chovám se tak, jak se chovám, no.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Destel Destel | Web | 22. listopadu 2011 v 19:41 | Reagovat

Kéž bych mohla zajít za taťkou, aby mi doporučil čtivo... :D A mamka se mi zase snažila vnutit nějakou tu romanci pro náctileté z jejích mladých let. Hlavně Stanislava Rudolfa atd.
Ona je ten typ, co čte Danielle Steel, Vlastu Javořickou nebo Sidnehy Sheldona (jestli je to chlap, z těch jmen to nejde poznat). :D
Anime a manga jsou u nich jenom japonské pi*** a prý mi to výmývá mozek a podobně.
Což je pro mě nepochopitelné, dokonce někdy narazím i na řeci, že bych měla přestat číst a víc se učit... Jako by mě toho ve škole naučili víc? Zavedla bych učení jenom z četby... pro mě by to bylo ideální.

2 Kime Kime | Web | 22. listopadu 2011 v 19:55 | Reagovat

[1]: Jo, to s tím učením není špatný nápad, no :D Já poslouchám o anime a manze doma do samý, ale už jsem si na to zvykla (a máma na oplátku trochu taky)

3 Bruno Bruno | Web | 30. listopadu 2011 v 0:05 | Reagovat

Měj se hezky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama