Úvaha o existenci, sushi, lenosti, nepotřebnosti mé maličkosti a dalších nedůležitých věcech

21. října 2011 v 21:16 | Tamaki *v depresi* |  Smeťák
Takhle mi už dlouho nebylo. Teda aspoň od té doby, kdy jsem si řekla, že se nemá cenu kvůli ničemu trápit. Možná, že nemá, ale já to prostě nedokážu. Nejsem ten typ člověka, který za žádných okolností nedává najevo své emoce. Já je dávám na odiv až příliš často. Brečím při jakékoliv alespoň trošku smutné zvěsti či události, třeba jako teď, když jsem si uvědomila, že jsem potřebná, asi jako párek v rohlíku.

Existence. Má existence. Měla by mít nějaký smysl, cíl, či poslání, ale já žádné nevidím. Možná je to tím, že ode mně nikdo nic zvláštního neočekává a proto si nedokážu uvědomit smysl mého bytí.
Já nechci umřít, jen chci vědět proč žiju. Jo, možná je to proto, že tatínek a maminka se měli rádi a za pár měsíců se jim narodilo ohyzdné miminko, nebo taky je na světě málo bezdomovců nebo "čističů veřejných záchodů", ale já bych radši něco kapku ušlechtilejšího. Asi chci moc. Když si vybavím své schopnosti, mám samé standartní, jako třeba mluvit, jíst bez brindáku (můj Joe...kam jsem se to dopracovala...), nic zvláštního či jedinečného čím bych mohla zachránit svět, nebo ho alespoň udělat lepším místem k životu ostatních, důležitých lidí.
Ne fakt. Přijde mi, že kdybych náhodou zmizela, vypařila se, přišlo by se na to po měsíci při zapisování do třídní knihy a to si ještě dost fandím. Je to smutné. Jsem jen sebelítostivá příšera.
Místo toho, abych začala něco dělat, jen lidi obtěžuju soupisem svých sebelítostivých keců. Jsem opravdu dóst smutný případ. Bezdomovec je pro mě až moc prestižní. Asi jsem se měla narodit jako prvok. Rodí se vlastně prvoci? Mám takový pocit, že se rozmnožují jinak, ale nepamatuji si jak. Škola je další věc, ve které si mužů pogratulovat a předat si stužku za největšího místního antitalenta.
Jsem sobec. Uvažuju jen o sobě, své existenci, svých problémech. Toto holé konstatování se mnou nic nedělá. Jsem opravdu bezohledný sobec.
Načněme teď důležitější problémy, něž je nedůležitost mé osoby. Sushi. Mám chuť na sushi. A také mám chuť vidět toho roztomilého Korejce či Vitnemce, který se pokaždé ptá, jestli nechceme další hůlky. Někdy bych tam měla zajít. Jednodušším lidem, jako jsem já dělá radost pozření jejich oblíbeného jídla. A zření jejich oblíbeného roztomiloučkého Vietnamce. Fakt bych tam měla zajít.
Mohla bych vyřešit problém lenosti. Nemůžu. Jsem na to moc líná. Ale mohla bych to změnit. Dnes mám chvilkové nutkání, nezadržitelnou chuť napsat nějakou tragickou povídku, ve které zemře minimálně jeden člověk.Asi to udělám, mohlo by se mi ulevit. Ale také nemuselo. Uvidíme.
Uvidíme, jsetli jsem vůbec schopná napsat povídku. Spíš ne. Pokud se mi hodně zadaří, bude to nanejvýš zoufalý pokus. Ale i s tím budu spokojená.
Už jsem skoro u konce. Nebudu si to po sobě číst a dělat korekturu. Píšu to přesně, jak mě to napadalo. Jak vypadaly mé myšlenkové pochody, v té chvíli. Jsem ubohá. A to jakože hodně. Prosím, ignorujte mě. Je to to nejlepší, co pro sebe (ale i mě) můžete udělat.
Díky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hiki-senpai Hiki-senpai | Web | 21. října 2011 v 22:53 | Reagovat

Jsem asi necita a blbec když k tomu napíšu komentář, ještě ke všemu naprosto nepovzbuzující ale...
Potřebná jako párek v rohlíku? Ty mně dostáváš holka. Podceňuješ se! Fakt a jako že hodně. A vlastně ani to ne. Například Freecoolin (kámoška) bez párku v rohlíku nepřežije týden.

A že jsi sobec? Člověk čas od času sobec být musí aby si uvědomil, co potřebuje aby mu bylo líp.

A k schopnostem - věř mi, každý má schopnosti udělat svět lepší. I maličkostma. Někoho rozesměješ, potěšíš a ten člověk se má na světě hned líp. i tímhle se dá zachránit svět. O tom bych mohla mluvit, protože mi takhle zachránili kámoši "svět" už asi pětkrát.

Každý člověk je vyjímečný, tak se neutápěj v sebelítosti a usměj se. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama