Ptáci v křoví

22. října 2011 v 0:51 | Tamaki *v depresi* |  Próza, epika, lyrika...fákt epické ^-^
Tak jsem přeci jen napsala tu povídku. Jsem s ní celkem spokojená. Vybila jsem se na ní, takže teď budu nějaký ten čas (5-10 min) v pohodě.

Ptáci v křoví

Žánr: těžko říct, je to jen drasťárna
Hlavní postavy: holka a chlap (jak originální, není liž?)
Místo konání: neurčité město
Nevhodné pro: slabší povahy, čtenáře s vkusem, lidi, kteří umí číst, děti, jednorožce...
Promiňte mi: opakování slov, slabý námět a příběh

Věnování: Pro Kiminého budoucího psa Aerith za to, že jsem mu nekřesťansky zčořila jméno




Nerada chodím pozdě večer domů. Ne, že bych se bála tmy, ale...nebudu si nic nalhávat. Bojím. Bojím se tmy jako takové, ne úchylů, zoofilů, pedobearů a podobných výkvětů. Děsí mě. Proto vždycky donutím jakéhokoli člena rodiny s řidičákem, aby mě hodil domů. Nečastěji mého drahého bratra, který se na mě dneska vykašlal jen kvůli nějaké "kamarádce". Nedělám si žádné iluze. Přestože mi bratr tvrdí opak, je to zatracenej děvkař! Možná, že za to nemůže a neuvědomuje si to, ale vážně mě dostává, když přijde v listopadu domů a rodičům nahlásí: ,,Mám novou holku. Vidím to s ní tak do Vánoc." Já bych ho z holčičího hlediska ukřižovala. Ale z hlediska mladší sestry to udělat nemůžu, na to ho mám moc ráda.
Ne, nemám! Vykašlal se na mě, hajzl jeden!

Teď musím jít v tomto pochmurném podzimním večeru úplně sama. Ta tma. Opravdu mě děsí. Pochmurnost podporuje i počasí, jemně poprchává. Jak já nesnáším podzim. Je tak...tak...pochmurný. Nemám ráda tohle slovo, neoznačuje nic pěkného. Docela paradox, že zrovna tohle slovo používám často. Je děsivě výstižné.
Musím se donutit alespoň vyjít z budovy školy. Že já se na ten malířák hlásila! Stejně neumím malovat. V tuhle chvíli jsem klidně mohla sedět doma, pít earl gray s mlékem a u toho poslouchat nějakou hudbu, co mi dobíjí baterky.
Ne. Nesmím uvažovat stylem "co by kdyby". Musím uvažovat nad tím, co se děje teď.
Proč nad tím vlastně uvažuji. Je to absolutně primitivní. Ze všech amerických romantických filmů vím, že stačí překonat strach a vše hned půjde hladce. Snad.
Bože můj. Stojím už pět minut přede dveřmi a můj vntřní boj pokračuje. Noták! Copak tady chceš přespávat, děvče? Vzchop se a otevři ty zatracené dveře! Bezva, teď ještě mluvím sama se sebou.

Chvíli shromažďuji svou náhlou sílu odhodlání a pomalu zvedám ruku. Jemně tlačím do dveří. Nejde to. Zamčené nejsou, tak v čem je problém? Aha, jsem to ale blondýna, na dveřích je palcový nápis "SEM" a já tlačím. Mé prvotní odhodlání mě opouští. Chvíli váhám, jetli bych tohle "znamení" mohla použít jako dostatečnou výmluvu, proč přespat ve škole, ale absurdita mého uvažování mě nutí ty zatracené dveře otevřít.
Znovu zvedám ruku, tentokrát ale rychleji a sebejistěji. Otevírám dveře a najednou ucítím vlahý noční vzduch. Ihned mě udeří do nosu. Je to příjemný pocit. Přemohla jsem se a otevřela jsem dveře.
Takhle to zní hrozně divně, ale pro mě je to malé osobní vítězství. Zvítězila jsem sama se sebou.

Ulice je prázdná. Zalévá mě radostný pocit volnosti, cítím se, jako kdybych teď dokázala vše. Možná to bude tím uklidňujícím tichem a žlutým světlem pouličních lamp.
Chvíli jen stojím a pozoruji kapičky, osvětlené lampou. Jsou hezké. Vločky jsou však krásnější.
Cestu domů znám. Není až tak dlouhá a navíc je mnou nejméně stokrát projitá. Odhodlávám se ke každému kroku. Už jsem ušla asi padesát metrů. Jsem na sebe hrdá. Překonávám svůj strach.
Kdyby mě však někdo pozoroval, asi by se hodně bavil. Chodím dosti trhaně a často se na moment zastavuji.
Nikoho jsem však za celou dobu nepotkala. Je mi to dost divné, vždyť určitě není až tak pozdě. Chci se podívat na hodinky, ale vzpomínám si, že jsou v opravně. Zítra si je musím vyzvednout. Cítím se divně, když nemám pojem o čase.
Pokračuji v cestě. Blížím se k parčíku, kam často chodím venčit naší kólii Aerith a km maminky chodí venčit své děti. Nikoho zde nevidím, ale mám pocit, jako by tu někdo byl. Slyším jemný šelest ve vzdáleném keři. Bojím se. Co když je to nějaký úchyl? Jsem připravená na útěk. Svaly mám napjaté, jen čekají na vystartování. Slyším šelest znovu. Klepu se, ale pozornost nepolevuji. Při dalším šelestu z keře vylétá kos. Oddechnu si a tiše se zasměju své paranoie. Je vidět, že jsem byla vychovávána matkou, od které jsem div nedostala soupis všech potenciálních nebezpečí a návod, jak se jim vyhnout či bránit. Jdu dál, stále ještě s úsměvem na rtech. Ozývá se další šustění listí, ale nevěnuji tomu pozornost. Určitě je to jen další pták. Vzpomínám si na biologii. Zrovna zítra píšeme na ptáky. V duchu si opakuji perfektně naučenou látku. Ne, nejsem šprt. Biologie mě prostě jen baví.

Z myšlenek mě vytrhne mocné praskání větví. Tohle nevypadá na ptáka. Jedině na pštrosa, ale co by ten tady dělal? Nejbližší ZOO je odsud asi padesát kilometrů. Ne, tohle určitě pták nebude.
Najednou se přede mnou objevuje tmavá siluleta mužské postavy. Určitě je to náhodný kolemjdoucí. Pokusím se kolem něj projít.
Muž mě však hrubě chytí za rameno a nechce mě pustit. Asi nějaký opilec či bezdomovec. Mírným hlasem se omlouvám, že žádné drobné nemám, ale muž se jen děsivě, sám pro sebe zachechtá. Pološíleně zvolá: ,,Drobný? Chá! Nepotřebuju, ale furt lepší vejmluva, než ta děvka předtím!"
Jsem zoufalá. Ten muž rozhodně nevypadá, že by mě chtěl pustit a zarývá mi nehty do ramena stále silněji. Křičím. Někdo mě přece musí slyšet! Vždyť kolem bydlí spousta lidí. Muž mi vlepí facku, že málem ztrácím vědomí a úlisně zašeptá: ,,Drž hubu, děvko! Buď hodná holčička. Já tě teď zavedu k sobě a slibuju, že se ti tam bude líbit...něco takového jsi určitě ještě nezažila...Nevěřím ti ale tak moc, takže ti budu muset pusinku ucpat..."
Jednou rukou mi drží obě ruce za zápěstí a vytahuje pouta. Svazuje mi ruce. Pouta jsou malá, zřezávají se mi až do masa. Ta bolest je nesnesitelná, ale nekřičím, nechci mu udělat tu radost.

Rychle však měním názor, snažím se vydat hlásku, stále ještě je tu šance, že mě někdo uslyší. Věřím tomu.
Muž pozoruje mé zoufalství a náležitě si ho vychutnává. Po chvíli vytahuje zmuchlaný posmrkaný kapesník a ovazuje mi ho bezhlesně kolem úst. Hodně do utáhl. Mám plnou pusu jeho čerstvých soplů. Kapesník ve mě vyvolává dávivý pocit. Muž se tváří spokojeně a kapesník mi ještě více utahuje.
Teď nebo nikdy! Musím to alespoň zkusit. Silně sebou cuknu a utíkám. Nestíhám se však dostat daleko. Ten hajzl mi nastavil nohu a já spadla přímo na obličej. Jsem celá potlučená a ten zasranej sadista se jen směje. Děsivě, hodně děsivě. Až v tuhle chvíli si uvědomuji, že jsem ztracena. Nejsem schopna už ani chabého odporu. Přemýšlím, co se mnou chce udělat.
Škodolibě se uculuje. Jako malé dítě, které právě zakopalo cizí kyblíček do písku, jehož majitel sedí a pláče, protože ho nemůže najít. Hloupé přirovnání, ale co budu této chvíli vymýšlet.
Hlavou mi probleskává jediné přání. Prosím, jen ať mě nezabije. Je to však absurdní. Je mi jasné, co plánuje udělat, ale naděje přece umírá poslední.
Kurva už! Co to zase melu?! Je mi naprosto jasné jak to skončí! Propadám zoufalství.
Mezitím si mě chlap přehazuje přes rameno jako pytel brambor a můj zoufalý pocit bezmoci je stále větší a větší. Palčivá bolest je teď to nejmenší, co by mě mohlo trápit.

Chlap zpomaluje. Asi se blížíme k cíli. Ježiši! Já se tak bojím! Prosím, Bože zachraň mě! Tohle přece není můj osud, být zabita nějakým nebezpečným bláznem!
Chlap úplně zastavuje. Otevírá branku domu. Slyším tiché břinknutí a jeho těžkopádné kroky do schodů. Vytahuje klíče a otevírá vchodové dveře. Vchází i se mnou na zádech do domu. Nejspíš bydlí sám, neslyším žádné pozdravy či uvítání. Proč taky. Nikdo by s ním dobrovolně nebydlel. Určitě. Doufám...
Z chlapovy pološílenosti se stává čisté šílenství. Do ucha mi slizkým hlasem znovu šeptá: ,,Princezničko moje, tohle je mé králosvství...tady spolu budeme..."
Děsím se toho, co tady budeme dělat. Tuším to, ale nechci si to přiznat.
Chlap mě drsně chňapne za pouta a táhne mě ke schodišti. Sejdeme dolů, prvděpodobně do sklepa, kde to vypadá jako v mučírně.
Znovu se v duchu modlím. Tentokrát k Buddhovi, Šivovi a Jashinovi. Prosím!!!
Čiré zoufalství se mě zmocňuje ve chvíli, kdy mi ten hajzl představuje své nářadíčko.
,,Tohle to mám moc rád, železná panna mě nikdy neomrzí, ale začneme támhletím skřipcem...", řekl, a ukázal na jakýsi stůl. Popadl mě a hodil mě na něj. Otočil si mě zády a serval mi pouta. Z rukou mi začala valit krev, roztrhl mi tepnu. Nejspíš. Stříkalo to a bolest mě málem zbavovala vědomí. Také mi strhnul kus masa. Panebože! On mě fakt zabije! Pomalu se s tím faktem smiřuji, zatím co mě připoutává na ten skřipec. Sundavá mi kapesník. Asi protože ho vzrušuje bolestný křik.
Tu bolest vlastně už ani nevnímám. Upadám do mdlob.

Ne, kéžby. Musím to celé absolvovat za vědomí, usoudil ten hnusák a polil mě připraveným kýblem vody. Je to očividně profík s dlouholetou praxí, pomyslela jsem si hořce.
Ruce i nohy jsem měla pevně přivázené konopným lanem. Opět zařízlé. Vypadá to, že se mi brzo odkrví a odpadnou.
Stejně je to jedno...
Pozoruji toho chlapa při svlékání. Vlastně až teď ho vidím na světle.
Panebože! Tenhle stál jednou před školou a vypadal, že na někoho čeká. Musel si mě tam vyhlédnout, konstatuji suše.
Přitom bych ho na tohle nikdy netipla. Vypadá na třicet, je vysoký, hodně štíhlý, až skoro vychrtlý, má krátké blond vlasy a kruté chladné šedomodré oči. Normálně by byl hezký, ale teď...s šíleným výrazem, celý nahý a chystající se mě pravděpodobně znáslnit mi kupodivu moc sympatický nepřipadá. Ježiš, jak můžu v takovéhle situaci vtipkovat?! Je jen otázkou času, kdy mě zabije a já tady uvažuju o kravinách! Když nad tím tak přemýšlím...možná bude míň bolestné, když se nebudu cukat a bránit, jako doposud. A třeba taky ne. Ten zasranej sadistickej bastard bude určitě chtít vidět, cítít, vnímat mou bolest. Jak někoho tohle může vzrušovat?!

Já fakt přemejšlím nad ptákovinama!
Přiíbližuje se ke mě se vztyčeným penisem a strhává ze mě oblečení. Usuzuje, že jsem již dost svlečená a...

Co asi... Já na to nechci myslet, že je uvnitř mě nějakej hnusnej bastard! Ne! Já sedím na louce, pasu ovečky....ne, nemůžu si jen tak něco představovat. Na to je znechucenost a poníženost moc reálná.
Právě se ze mě dostal. Doufám, že už má dost, další kolo už nezvládnu. Ubývají mi síly, únava mě přemáhá.
Vlastně to není únava. Myslím, že takhle se cítí starý člověk, který cítí, že již umírá. Akorát snad bez těch obrovských bolestí.
Jsem celá od krve. Byla to tepna. Holé místo od kusu odtrženého svalu štípe tak nesnesitelně, jak jen může. Ruce a nohy téměř necítím, jen drobný tlak v zápěstí mi signalizuje, že jsem odpoutávána a převázaná na další "atrakci". Já už to nezvládnu...já už chci umřít! ,,Prosím, zabij mě už...", hlesnu jen a chlap se tomu afektovaně rozesměje. ,,To bys měla nechutně jednoduché, děvenko! To by bylo vůči tvejm předchůdkyním nefér,ne?", řekl ten bastard a ledabyle mávl rukou směrem k řadě nahých zakrvácených mrtvol mladých dívek, kterých jsem si předtím nevšimla. Pocit bezmoci ve mě sílí, ale chabou útěchou mi je to, že když zabil je, zabije už konečně i mě.

Nevypadal na to. Odstoupil ode mě a se zvrhlošíleným úšklebem se kochal mým kroucením v bolestech. Mám totiž připoutané jen ruce, takže jsem se kroutila dost. Mermomocí jsem mu nechtěla udělat tu radost, ale nešlo to.
Smířená se svým osudem ho pozoruji, jak se ke mně blíží s baseballovou pálkou v ruce. Nevím, kde ji vzal, nehodí se sem, k této středověké mučírně, ale to mu zaručeně nevadí. Napřahuje se, pálka se blíží a...

Jaj, kde to jsem? Všechno mě bolí!
Najednou mi probleskly hlavou všechny události. Ne. Já už chci fakt umřít. Ty bolesti už dál nevydrím. Kurva ukonči to!
Chlap vypadal, že ví, na co myslím, ušklíbnul se a zašeptal: ,,Dobře, teď tedy přistoupíme k mé oblíbené železné panně...Hehe."
Hrubě mě chytil za paži a hodil mě do jakési stojící rakve s dvířkami. Co se teď bude dít? Propadám zoufalství. Já to tak nemyslela, já nechci umřít! Je však pozdě. Chlap mi polohlasem řekne: ,,Sbohem, děvko!" a zavírá dveře. Kovové hroty ostnů se mi zabodávají do těla. Cítím, jak se všude řine má horká krev. Bolesti stále nabývají na intenzitě, jsou k nevydržení. nemá to cenu, povoluji tělo, sklápím oči a...

Nu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miyu-chan Miyu-chan | Web | 22. října 2011 v 8:42 | Reagovat

Oi.. O_O Tohle je nepopsatelný.. Napsalas to dobře.. Ne, ne dobře.. Úžasně! A ten příběh.. Prostě.. je to celý úžasný ^^

2 Tamaki-chan Tamaki-chan | Web | 22. října 2011 v 15:31 | Reagovat

[1]: Co? Kde? Opravdu myslíš "tohleto  cosi"? Jo? Pak tedy děkuju ^-^ a moc :D  :D

3 Kime Kime | 22. října 2011 v 16:24 | Reagovat

A to už jsem měla pocit, že bych mohla taky něco napsat (přesněji něco už píšu).
Ale tys mě zase donutila se jít se svou tvorbou zahrabat...
Smekám před tebou, Tamaki neechan

4 Tamaki-chan Tamaki-chan | Web | 22. října 2011 v 16:31 | Reagovat

[3]: Nenené! Žádný takový, nasaď si klobouk a dopiš to! Kousek jsem četla a moc se mi to líbí, děvče :D Přece nebudeš dělat, jako že já umím psát a ty si z toho uděláš výmluvu na svou lenost! :D

5 Kime Kime | 22. října 2011 v 20:09 | Reagovat

[4]: Tak přesně tady je error. :-D Protože ty totiž psát umíš :-D *klaní se k zem... ehm, klaněla by se, kdyby jí nepřekážel stůl*

6 Aka Aka | 22. října 2011 v 20:11 | Reagovat

právě hledám svůj dech kdesi na stěně, neb tohle mi ho prostě vyrazilo, takže na smysluplný komentář si budeš muset chvíli počkat...

no ty vole! Tohle bylo tak... Ani nedokážu najít vhodný slova chvály, jak mi to vyrazilo dech. A taky mi naskočila husí kůže a tak obecně... Bylo to prostě dokonalý!

7 Kime Kime | 22. října 2011 v 20:39 | Reagovat

Jo a mimochodem, nekraď mi jméno pro psa! :-D

8 Tamaki-chan Tamaki-chan | Web | 23. října 2011 v 9:09 | Reagovat

[5]: Dobře dobře, tak tedy děkuju :D
Jo, omlouvám se za to jméno pro psa, je fakt epický, tak jsem ho musela použít :D Hned tam dopíšu věnování pro Aerith :D

[6]: Je mi líto tvého dechu :D To jsem nechtěla :D Děkuju, Aka, nečekala jsem , že se někomu bude líbit "cosi" psané kolem půlnoci, v naprosté naštvanosti s jediným cílem-zabít nějakou postavu :D

9 Kime-chan Kime-chan | 23. října 2011 v 12:17 | Reagovat

[8]: Budoucí Aerith (která možná nikdy nebude, třeba mi rodiče to jméno zatrhnou, nebo se nenarodí fena nebo tak něco) děkuje :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama