Kimina první jednorázovka - Death is only the beginning...

23. října 2011 v 13:43 | kime |  Próza, epika, lyrika...fákt epické ^-^
Název: Death is only the beginning... sakra, jak mě něco tak debilního mohlo napadnout, když to ani nesouvisí s povídkou??
Postavy: bezejmenné
Místo: někde u vodopádu
Žánr: mírně psycho, jiný popis mě nenapadá
Děj: nepopsatelný, čtěte a uvidíte
Warning: nehodí se pro normální lidi a ty, co umí psát. Je to moje úplně první povídka, tak mě za ni prosím nezabijte.



Jsou různé typy sázek. Takové ty, nad kterými se s kamarády zasmějete, někdy je splníte a někdy ne. Pak ty, které berete vážně. A pak ty, pro jejichž splnění se umírá...
Možná to byla její poslední šance. Poslední šance na připojení se k partě, která by jí v jejích šestnácti umožnila přežít. Přežít na ulici, vést drsný život vyhnance, ale žít. A nebýt sama...
Když dobrovolně odešla s domu, s hlavou vztyčenou a hádkou s rodiči v živé paměti, cítila se hrdá a byla si jistá, že dokáže všechno. Myslela... Prvně...
Rodiče si asi mysleli, že se vrátí. Že si v krátkém čase uvědomí svou chybu. Ještě můžeš ustoupit, jsou to jen dva týdny... Vrať se!
Pokud chceš přežít na ulici, musíš mít někoho. Někoho, s kým se v chladné tmě noci podělíš o zbytky deky, která ležela pod mostem a kdo ti opatří jídlo a pití. Hlavně pití. A proto ta volba. Proto jsou tu pro ni jen dvě možnosti. Vrátit se domů s prosíkem a nebo splnit sázku a stát se pak členem party... Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě! Bojí se o tebe, hledají tě! ... Ne, nezáleží jim na mně! Už jsem se rozhodla. Už před dvěma týdny. ... Ještě není pozdě...
V tu noc byla tak opilá, že si teď ani nepamatovala, že by se sázkou, nebo spíš se "zkouškou" souhlasila. Pochybovala i o tom, že by v takovém stavu byla schopna na něco alespoň kývnout, tím méně se ještě domluvit na něčem konkrétním. Bohužel se to stalo a jí nezbývalo nic jiného, než splnit, co v jakési den vzdálené zamlžené minulosti slíbila.
Teď se cítila střízlivá až moc. Kolem ní stála ta věčně veselá parta a pobízela ji, aby nebyla srab. To nikdy... Pevněji sevřela přívěšek pro štěstí, který měla pověšený kolem krku.Pohlédla dolů pod nohy, aby si vzápětí uvědomila, že to neměla dělat. Tohle nikdy nedokážeš! Vrať se...
Kdyby jí někdo před pár dny řekl, z jak malé řeky může padat tak obrovský vodopád, zasmála by se tomu. Teď byla ovšem smrtelně vážná. Který z nich tu hloupost vymyslel? Nemohl to přece mít v hlavě v pořádku!
Sledovala, jak se voda rozbíjí o kameny trčící ze skály, aby nakonec mohla dopadnout do obrovského víru dole. Víru, který hladově pohltí všechno, ale nazpět nevydá nic. A tam bys měla jít? Teď se začala bát. Popsané to možná vypadalo jednoduše, ale takhle. Když vidí vodopád zblízka, když slyší jeho burácení, má chuť se otočit a utéct. Ale řekla jsem si přece, že tu zůstanu!
V hlavě se jí ozývala spousta hlasů, o nichž věděla, že jsou její vlastní. Každý říkal něco jiného. Byl tam ten vyděšený, co ji nutil utéct. Ten uražený, který jí velel zůstat, splnit, co jí bylo dáno a nikdy, za žádnou cenu se nevrátit domů. A pak ten temný. Ten, který byla odhodlaná neposlechnout za žádnou cenu. Ten, který kdyby poslechla, veškeré trápení by jí skončilo. Ten hlásek, který jí velel zvolit věnou temnotu, skočit dolů, pohlédnout na samé dno děsivého víru a už se nevynořit. Vyměnit možnost pohledu na modrou letní oblohu za věčné zapomnění.
Probrala se ze zamyšlení a pokoušela se soustředit na to, co jí říkal vůdce party. No, vůdce. Oni neměli vůdce a na to právě byli hrdí. Možná i proto chtěla být jednou z nich. Nemít nikoho nad sebou. Alespoň to tvrdili. Ale z něj prostě vyzařovala taková ta autorita. I když je jenom o rok starší a věčně ožralý, viď? ozval se jí v hlavě posměšný hlásek.
Trochu nad tím zapřemýšlela, ale došla k závěru, že je to jedno. Zmlkni! Já jsem teď stejná, tak co. A navíc je zatraceně hezkej...
No, jak myslíš...
Probrala se, jen aby zjistila to, co vědět nechtěla. Ta chvíle se neúprosně blíží. Ale vždyť, co je na tom těžkého. Prostě se chytí toho velkého vystouplého kamene na kraji, spustí se na ten výčnělek a ... A pokusíš se slést dolů z vodopádu? Copak ti pití zatemnilo i ty zbytky mozku?
Právě nastala ta chvíle. Ta chvíle, kdy se pokusí překonat svůj vlastní strach i sílu vody, aby buď hodně získala a nebo vše ztratila. Chvíle, kdy ji bude jen pár milimetrů spolu se silou její vůle držet od smrti. Chvíle, kdy vstoupí na ten hladký kluzký kámen a buď získá místo k životu a nebo ztratí život samotný.
Vlastně je to jednoduché, přemlouvala sama sebe už po sté, jen slezu dolů po skále u vodpopádu. Možná se přitom budu muset chvíli držet něčeho, co je pod vodou, ale to bude v pohodě. Tamhle dole se dá pohodlně slézt dolů. Bude to v klídku. A možná už za chvíli se mi splní sen... V mysli se jí znovu ozval ten hlodavý hlásek: Myslíš sen starý dva týdny? To je tedy něci, co stojí za tvůj život!
Stála na skále a svět se jí zúžil v nepatrný mžik. Všechno, co cítila, viděla a slyšela sestávalo z hukotu vody rozbíjející se o kameny, z oslnivého třpytu vodní hladiny řeky a z povzbudivého křiku svých "budoucích kamarádů", z nichž většina byla ještě stále opilá a neuvědomovala si nebezpečí, které jí hrozilo.
Zhluboka se nadechla, popošla několik kroků, které ji dělily od kraje vodopádu a přidřepla si, aby se mohla opřít o vodou ohlazený kámen. Opravdu to chceš?
Pak udělala rozhodnutí, které změní život. Něco, co se prostě nedá vzít zpět.
Pomalu se otočila zády k nebezpečné propasti a začala nohou pátrat po skulině na zachycení. Parta ji hlasitě povzbuzovala. Po několika chvílích nejistoty se jí to povedlo.
Jenom kousek od ní prolétla láhev od jakéhosi alkoholu a s hlasitým křupnutím se rozbila o vyčnívající kámen. Děsivý vír dole pohltil střepy. Otřásla se a začala hledat něco, o co by zapřela druhou nohu. Tohle... Tady... Vypadá... Pevně...
Na čele se jí zaperlily kapičky potu a ruka se jí začala nebezpečně klepat, když se pokoušela udržet za kluzký slizký kámen a natáhnout nohu do skuliny. Byla jenom o pár milimentrů dál, než mohla dosáhnout. Zariskovala a natáhla se ještě dál. Šmátrala nohou a pokoušela se najít tu oporu, která jí před chvílí připadala blízko, ale teď byla nedosažitelná. Pokusila se podívat dolů, ale kdyby se ještě víc natočila, mohl by ji právě ten jeden pohled stát život. Na jednu děsivou milisekundu si myslela, že spadne, ale pak se její noha šťastně zachytila na jakémsi výstupku. Zatím všechno šlo, když ne hladce tak alespoň dobře.
Několika podobnými nejistými trhavými pohyby zdolala dalších pár metrů. Už jenom kousek...
Na chvíli se zastavila, aby si oddechla. Zpocené prsty se jí třásly a klouzaly po kamenech. Oblečení měla úplně mokré, jak kolem stříkala voda. Vlasy jí zplihle vysely kolem tváří. Pokusila se uklidnit roztřesené nohy a rozhodla se pokračovat v sestupu.
Natáhla třesoucí se nohu, aby se zachytila za další vyčnívající kousek skály. Kotníky jí pošplíchala voda, které se při došlapování dotkla. Otřásla se. Je to jen zimou... namlouvala si.
Trochu se na tom kameni zhoupla. Vypadá pevně... Teď stačí najít něco, na můžu stoupnout i druhou nohou a další kus mám za sebou...
Podařilo se jí zahlédnout nějakou štěrbinu, kam by pohodlně dosáhla. Opatrně uvolnila druhou nohu z předchozí pukliny a začala ji natahovat. V tu chvíli se kámen, na kterém stála, trochu pohnul. To se mi jen zdálo... Už jsem skoro tam! Jen krůček od nového života...
Osudný krůček, který změní všechno. Kámen se rozhodl, že má té náhlé váhy dost a povolil. S tichým klapotem, který jí připadal ohlušující, se zřítil do propasti. Zděšeně vykřikla. Náhle ji od vody tam dole dělila jen síla vůle. Divoce vykopla nohou, až si rozbila koleno, jak se zoufale pokoušela najít štěrbinu, k níž směřovala. Proč to tak dlouho trvá? Proč tam není?!
A pak se samo její tělo vzdalo. Zmučené prsty pravé ruky vyklouzly se štěrbiny. Celé její tělo držela jen jedna ruka. Jen trocha svalů a nic víc.
Ucítila příšernou bolest v rameni a s hlasitým rupnutím náhle ztratila cit v levé paži. Jediné, co vnímala byla řežavá bolest v kloubu. A dál nic. Nedokázala ohnout prsty a ani udržet ruku tam, kde měla být. Se zděšením sledovala, jak se její prsty uvolnily, a pomalu začaly klouzat dolů. Jako by ji ten pohled uhranul. Jako ve zpomaleném záběru sledovala ten pohyb, zcela jím uchvácena a pohlcena.
A pak se její mysl probrala a celé tělo na ni začalo křičet, co se děje. Vykřikla tak strašlivě, že si toho všimli i její "přátelé", kteří byli ve své opilosti zcela neteční k předem prohranému souboji mladé dívky s vlastním tělem.
Bylo to dlouhé. Během toho pádu se se vším smířila. Každý okamžik trval věčně a ona měla spoustu času na přemýšlení...
Chtěla... Musím... Ne... Já... Už ne... Chci... Nedělej to... Prosím...
S dopadem na hladinu jako by se ten pocit klidu roztříštil na tisíc kapiček stejně jako se voda rozprskla kolem ní. A její tělo bylo moc těžké. Moc těžké na cokoli. A ona to sama cítila. Cítila, jak se k ní otáčí hladový vodní vír. Všiml si jí. Bylo to, jako když si uvědomíte, že se na vás chystá zaútočit šelma. Víte to, ale nedokážete utéct. Víte, že jste moc blízko a že si vzdorem všechno stížíte. A proto nevzdorovala. Lehce se natáhla, vydechla a cítila, jak z ní voda odplavuje všechnu bolest. Její tělo pomalu klesalo dolů a ona se nesnažila tomu zabránit. Proč taky?
Vír si s ní pohazoval jako s hadrovou panenkou. Zatočila se jí hlava a před očima se jí začal formovat obraz. Stála v růžové zahradě a kolem prozpěvovali ptáci. Jen tak nazdařbůh se vydala někam. A pak - její mysl zpracovávala vjemy volestivě pomalu - si uvědomila, kde je. Byla na místě, kde jako malá nejraději trávila svůj čas. Doma...
Trhla sebou a obraz se rozplynul. Opět viděla jen vířivou vodu. Pokusila se něco zašeptat, ale z úst jí vyšlo jen několik bublin z poslední trochy vzduchu, který se jí ještě udržel v plicích. Mami...

Tak co vy na to?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tamaki-chan Tamaki-chan | Web | 23. října 2011 v 14:16 | Reagovat

*Tamaki ráda drasťárny* Kime-Neji-niisan, to bylo absolutně nepřekonatelné! Na to, že je to jak říkáš tvá "prvotina" je to d-o-k-o-n-a-l-é! Miluju ten styl, jakým poisuješ pocity. Prostě skvělý :D

2 Kime-chan Kime-chan | 23. října 2011 v 15:19 | Reagovat

[1]: Arigatou gozaimasu, Tamaki-senpai :-D
Pokud si to myslíš, nebudu ti to vyvracet :-P

3 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 23. října 2011 v 15:40 | Reagovat

Yay tak to je drsné :D nejspíše si tě zapíšu na svůj speciální seznam (SLKJLNJDK - aneb skopat lidi, kteří jsou lepší než já do kulata) :D vážně skvělý, jako fakt, moc se mi to líbilo :D

4 Kime-chan Kime-chan | 23. října 2011 v 16:15 | Reagovat

[3]: Díky za pochvalu *štěstím poletuje po pokoji*, od tebe si toho vážně HODNĚ vážím :-D A s tím zařazením na seznam nesouhlasím - ne proto, že bych nechtěla být skopaná do kulata (i když to taky), ale protože autorem Deníku volavky a podobných srand jsi ty a to je vážně nepřekonatelný. Takže lepší být nemůžu (ani omylem) :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama